Když se v sobotu v časném dopoledni kolem půl dvanácté ozval ze sluchátka prezidentova telefonu jindy líbezný, dnes však chlapácky znějící hlas ministryně Šlechtové, Miloš Zeman vytušil, že jde o mimořádku.
Tak totiž říkají mimořádným situacím ti, jejichž vojenská knížka nebyla modrá, a vrchní velitel, byť nevoják, to musí vědět.
„Ministryně obrany Šlechtová“, nahlásila se. “Pane vrchní veliteli, dovolte mi promluvit,“ pokračovala stroze.
„Co se děje, Kadlo…tedy paní ministryně?“
„Pane prezidente, hlásím, že nás Rusové považují za podezřelé, že jsme smrtící plyn na toho dvojitého agenta mohli dodat pachateli my?!“
„A mohli?“
„No nemohli. Naši armádní chemici bojové plyny pouze zkoumají a hledají jak jejich následkům čelit, nevyrábějí je.“
„A co s tím mám dělat? Už na to reagoval Stropnický“
„Podal jménem zamini ostrý protest, ale kdybyste vy, vzkázal přímo do Kremlu, že s tím nic společného nemáme, mělo by to větší váhu,“ nedala se odbýt ministryně.
„No dobře, Kad… paní ministryně, podívám se na to.“
„Dovolte mi hovor ukončit“.
„Ukonče..“, hlesl prezident, ale už předtím to stejně v telefonu cvaklo.
Co já s tím, pomyslel si, a dlouze se podíval na matrjošku s Putinovým portrétem, kterou mu věnoval sám ruský kolega.
Přece mu nebudu volat, a stěžovat si, že nás jeho ministerstvo osočilo, určitě o tom ví, bez něj se nic důležitého nešustne.
Ale proč podezřívá zrovna nás!
Cožpak jsem pro pevné a spolehlivé přátelství s Ruskem právě já udělal málo? Cožpak netancuju, jak on pískne, ten jeho kazačok?
A to mi chce teď bez ohledu na to přišít Novičok?
