Kapitáne, děkujeme. (Nebo snad ne?)

Kdo se včera díval na Hyde park České televize, musel bezvýhradně ocenit rozhodné a zdravě zaujaté vystupování ředitele Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

Bylo evidentní, že je tím nejkvalifikovanějším kapitánem ledoborce, který se ze všech sil snaží překonat kry obklopující Norsko a přivézt české děti do vlasti.

Jiný, špatný ředitel, by třeba trpěl syndromem vyhoření a tvrdil by, že nemůže nic víc udělat, protože nemá kompetence a že slůvko   m e z i n á r o d n ě právní  (ochrana) je reliktem předlistopadové éry, kdy režim dával najevo, že mu na dětech, které se ocitly ve složité situaci v zahraničí (jako) záleží.

Je dobře, že pan Kapitán vychází vstříc všem, i neformálním iniciativám, které usilují o navrácení dětí, a že se jejich akcí buď jako ředitel, či jako občan, s velkým nasazením účastní. Bylo by odstrašující, kdyby se choval jinak, jako byrokrat,  a dával přezíravě najevo, že se není o čem bavit - a když už -  že úřední dny jsou každou středu od devíti do pěti odpoledne.  

Snad ještě doporučení pro příští televizní vystoupení. Bylo by vhodné, aby si pan ředitel připnul na klopu saka „placku“, jíž dá svůj postoj jednoznačně najevo.