My Evropané tak často, a tak rádi se vymezujeme vůči obyvatelům jiných kontinentů tak zvanými tradičními evropskými hodnotami, mezi nimiž prý výrazně ční naše kulturnost, vnímavost ke kráse a porozumění artefaktům.
Nalijme si však čistého ethanolu – je to jen sebeklam.
Drtivá většina z nás nepochopí ani smysl psaného textu, pokud stylisticky převyšuje úroveň příbalového letáku k užití například projímadla.
A z výtvarna, současného zejména, nám umělecké poselství tvůrců uniká, nejsme schopni je vůbec identifikovat, a uchylujeme se raději k prvoplánovým komiksům, kde nápisům „rup“ a „křach“, doprovázejících zřetelnou akci, ještě rozumíme.
Mohlo by se zdát, že z toho se nestřílí, že deficit citlivosti mozkových buněk vůči kumštu je na druhé straně kompenzován nadprůměrným porozuměním exaktním vědám a brilantnímu zvládání nejmodernějších technologií minimálně na úrovni komunikátoru Aligator.
Tím se sice utěšovat můžeme, ale jsme-li náhle konfrontováni s neočekávanou přítomností moderního artefaktu ve veřejném prostoru, býváme často zaskočeni. Nedokážeme rozlišit, jde-li o „pouhou“ vystavenou realitu, nebo o realitu právě oním vystavením povýšenou na umělecký čin. Nejhorší ovšem je, když při své dezorientaci v uměleckých trendech připustíme, že si z nás někdo (snad) dělá srandu a jsme schopni brněnský orloj vyvedený ve tvaru XXXXL projektilu považovat za falické hodiny. .
Ale to se nestává jen nám, odkojencům malířů Alše, Lady, či Neprakty, ale také poučených Stalinovým pomníkem nebo přebarveným tankem či nadměrným fialovým ukazováčkem hrozícím hlavě státu - bezradní bývají i naši severní sousedé, a to dokonce z města druhdy přezdívaného Florencie na Labi s pověstným Zwingerem, plným výtvarných pokladů.
