Kalousek je (znovu, či pořád) jednička!

Karty a čísla z průzkumů nelžou. Proto musíme vzít jako věc mimo diskusi skutečnost, že nejdůvěryhodnějším členem vlády rozpočtové střízlivosti je Miroslav Kalousek.

Jestliže někomu při čtení  novin z tak překvapivého výsledku spadne čelist, nebude jistě sám. Přesto však má notorický škrtač padesát sedm procent příznivců a premiéra, který několikrát prohlásil, že reformy vede on, předstihl o tři místa. Čím to asi bude?

„Za úspěchem Miroslava Kalouska může stát zejména jeho časté vystupování v médiích, které na většinu populace patrně působí dojmem jednání zodpovědného a racionálně uvažujícího politika," říkají autoři průzkumu z agentury SANEP.

Střízlivější hlasy však přicházejí s alternativním výkladem.

Jeden z předních sexuologů přirovnává počínání politika k razantnímu postupu Dominy, která bičuje svého „otroka“ a ten jí za to blaženě děkuje - a je-li žena přitom ještě OSVČ, tak za honorář.

Na jedné straně tedy bolest a jako odezva radost z rozkoše. (Konec konců, že jsme národem masochistů dáváme najevo i při jiných příležitostech a jiným způsobem.)

Obdobně se k příčině obliby ministra Kalouska staví známý policejní psycholog s odkazem na tzv. Stockholmský syndrom. Je to zvláštní citová vazba, která se po jistém čase vytvoří mezi rukojmími a jejich vězniteli. Častokrát hraničí i s láskou. (Tenhle výklad trochu kulhá - místopředseda Kalousek nikoho nezajal a už vůbec nikoho nenutil, aby volil jeho stranu a ještě navíc se citově angažoval.)

Dát na teoretiky, daleko nedojdeme. Co intelektuál – to jiný výklad mimořádné obliby. Nakonec by to mohlo skončit nějakými extrémními názory a příměry, např. o také všeobecně kladném přijímání restriktivních opatření diktátorů.

Zdravý a nekašírovaný selský rozum zazněl až z vyjádření důchodce:

„Pan ministr je férovej chlap. Drží slovo. Důvěřuju mu, richtig. O důchod nemám starost.“

(Posílají mu ho z Německa, měsíčně prý 1 400 euro)

No nic, hlavně že víme, kdo je jednička. Ale to už říkal přece Topolánek - i bez nějakého kdo ví  jak moc vědeckého průzkumu.

Jan Dvořák