Jít proti proudu jako Úlehla, Kalousek či Troška, není jen tak

Jak nevděčné – a zejména u nás – je jít proti proudu, o tom by mohl vyprávět své Václav Klaus. Takový člověk se často stává, když ne předmětem mediálních útoků, tak alespoň nemístného zesměšňování.

Je proto úctyhodné, že navzdory zjitřené době plné populistických balónků existují mezi námi ještě tací, co se své nevětšinové názory snaží s různou mírou úspěšností prosadit.

Například poslanec Úlehla byl svými kolegy z ODS doslova ukřičen, když přišel s návrhem, který by – zcela v souladu s politikou vlády, která chce vytvářet stále příznivější podmínky pro podnikání – ulehčil provozovatelům solárních panelů od starosti, kam s nimi. Tedy s panely, až jednou doslouží. Na „hrb“ by to dostaly obce.

Jenomže takhle racionální řešení, které by solárním podnikatelům ušetřilo stamilióny k jejich biliónovému příjmu, kupodivu neprošlo. A ještě se objevila dehonestující spekulace, že poslanec Úlehla by při schválení zákona dostal od solárníků jakési všimné – když už mu před koncem roku jako rebelujícímu poslanci premiér nenabídl žádnou trafiku. Tak mu prý tehdy nezbývalo, než aby hlasoval pro důvěru vládě, pokud se chtěl i dál solidně uživit. Kdo by ale takovému  očerňování uvěřil?

Za dobrotu na žebrotu, chtělo by se říct.

Proti proudu se rovněž vydala pětice poslanců, která se postavila proti neuváženému rozhodnutí zbývajících kolegů omezit si doživotně imunitu.

Nechtěli se totiž podílet na většinovém harakiri, kdy napříště poslanec, kterého sněmovna za „něco“ nevydá, může být právě za „ono“ po skončení mandátu bez problémů policií vyšetřován, a dokonce i soudem odsouzen. (Ne každý je totiž tak úspěšným politikem jako třeba  M. Benda, B. Sobotka či P. Nečas, aby doba jejich poslancování přesáhla promlčitelnost nejtěžích zločinů.) Do této chvíle to možné nebylo, i kdyby poslanec/senátor/ústavní soudce spáchal cokoli. Taková ochrana patřila k základnímu poslanecko-lidskému právu, jehož odbouráním je teď ústavní činitel postaven na roveň kdekoho z dolních deseti miliónů. Je dobře, že aspoň tato pětka byla proti.

S proudem, avšak v extrémní podobě, a tudíž proti proudu, šel poslanec Kalousek. Navrhoval platnost imunity pouze na projevy poslanců v parlamentu! Vše řečené jinde by mohlo být postihováno. Cožpak si neuvědomil, do jaké pasti by se mohl sám dostat, jestliže tak rád po nocích telefonuje a používá hrubých výrazů? Poslance Skokana svého času označil přece za debila, a ještě mu přitom slíbil, že mu rozbije hubu. Kdyby napříště už imunitu neměl, musel by soudními znalci doložit duševní nedostatečnost kolegy Skokana, což by se eventuálně podařit mohlo, avšak z výhružky tělesným napadením by se před soudem nevykroutil.  Kalouskův argument, že přijetím jeho návrhu by naši poslanci měli stejnou imunitu jako jejich britští kolegové, je sice líbivý, avšak domácím specifikům naprosto neodpovídá. Až tak jít proti proudu je nezdravé.

Většinové snaze odborné veřejnosti vnímat český film jako tvůrčí nástroj k vyjadřování se k palčivým otázkám současnosti či minulého období – a to v ponurých dramatech nebo v lehké komediální nadsázce – úspěšně čelí Zdeněk Troška.

Oproti populistické snaze svých kolegů natáčet nikoli pouhé filmy, ale díla zralá přinejmenším na České lvy, přichází znovu, a s něčím jiným, osvěžujícím. Jeho Babovřesky diváka nedeptají. Nenutí k mučivým otázkám, zda by nemohl být ještě lepším člověkem, ani mu nedávají nějakými jinotaji či elitářským intelektuálním humorem najevo, že je nevzdělaným tupcem. Prostě pobaví. Už třeba jenom tím, jaké příjmení má jedna z hlavních postav. Farář se tam jmenuje Šous… . Jestli tohle proti proudu není, pak už nic.              

 Jan Dvořák