Jít na Národní - jako Babiš? Nebo nejít - jako Zeman?

Jít, či nejít? Toť otázka, kterou si položil kde kdo, pokud to nemá na pražskou Národní třídu až příliš „z ruky“.

Při rozhodování nehraje roli jen chtění či nechtění samotné, ale i fyzická kondice, omezující únava, respektive lenost -  a také osobnostní založení.

Někdo je "svátkař slavič", jiných neslavič. 

Klíčová je však vnitřní motivace i snaha zachovat kontinuitu v postojích k výročím, a z nastoupené cesty nevybočit.

Ti, co zásadně nechodí nikdy, nepůjdou ani letos. Opětovně se ujišťují, že pokud na Národní třídě byli už jednou, a to právě v drastických chvílích před 30 lety, tak co by tam dělali teď?  Kdy už nic nehrozí, a  kdy tam budou většinou ti, kteří tam tenkrát nebyli. 

Jiní na Národní naopak nepůjdou proto, že tehdy tam - ale ani jinde v pozdějším kvasu - nebyli. Tak proč by tam měli jít dnes, jestliže  tam budou hlavně ti, co tam byli tenkrát.

Logika takových přístupů poněkud kulhá, ale proti gustu žádný dyšputát! Tím spíš, že jeden z oněch postojů hrdě zaujala i hlava hlav, respektive hlava našeho státu.

A co hlavy „pomazané“ méně?