Je s podivem, jak v dnešním globalizovaném světě a v čím dál tím víc unifikované unijní Evropě, nejsme v téhle malé zemi schopni adaptovat se na většinové tradice.
Lpíme na tom, že dárky nosí Ježíšek, ačkoli jde o menšinovou představu. Už bezmála před sedmdesáti lety se naši sovětští přátelé upřímně snažili spolu s vědeckým komunismem přenést k nám i vědecky ověřitelného Dědu Mráze. Navenek se všichni sice tvářili, že Dědu Mráze uznávají, ale v tichu svých příbytků nikoho ani nenapadlo, aby se na štědrý den hlava rodiny převlékla za Dědu Mráze – tak jako se před třemi týdny převlékla za Mikuláše – a rozdávala dárečky. Přitom stačilo, aby myrtu s křížem otec vyměnil za červeného kulicha.
Dnes, kdy už pětadvacet let náš přítel a spojenec Santa Claus přesvědčuje rodiče i děti o tom, že je to právě on, kdo má nejštědřejší ruku nejenom s Kola lokou, a tudíž mu přísluší morální právo dárky našim dětem rozdávat, jsme vůči němu hluší i slepí. Raději upřednostňujeme Ježíška s českou tradicí.
Když se pak médium čtenářů zeptá, zda by SC (vedle přípustného Ježíška) dárky měl rozdávat rovněž, dopadne to pro něj katastrofálně. Patnáctkrát víc čtenářů je pro Ježíška!
A pak, že jsme se po Listopadu transformovali. Vžijte se do Klausova rozpoložení, jak se po té marné snaze asi cítí.
Pravdou ovšem je, že v ještě zaostalejších zemích, například v Norsku, mu stejně tvrdě jako u nás Ježíšek s převahou konkuruje koza.
