Jestli se M. Zeman rozhodne kandidovat, tak hlavně, aby nezklamal, a vyhrál

Prezident Zeman nechává veřejnost v napětí, a chce až za dlouhých pět týdnů oznámit, jestli o Hrad bude k naší radosti usilovat znovu, nebo zda se uchýlí zpátky na Vysočinu, a učiní z nás zoufající sirotky.

Kdo to má ale v té nejistotě vydržet?

„Milostpane, taky máte tak nepopsatelný strach?“ vlítla paní Müllerová ke Švejkovi s novinami v ruce.

„A z čeho pak? Z Rusáků? Těch se nebojím, ti mají k povltavským bratrům Slovanům ten nejlepší vztah, a na poplašné řeči v novinách nedejte,“ uklidňoval bytnou.

„Rusů já se nebojím,“ odvětila bytná odhodlaně,“ nejsem přece polská šlonzačka. Bojím se ale, aby pan president po tom poradním koncilu, co k sobě svolal, se nakonec nerozhodl, že už napříště panem presidentem nebude. Co když ho ti páni přemluvili, aby už znovu nekandidýroval?"

„Já si paní Müllerová myslím, že toho se národ bát nemusí.

Ti pánové, jak já to vidím - doktoři Nejedlý, profesor Kmoníček, asistent Ovčáček, doktor Mynář – a vůbec všechna ta elita, naopak panu presidentovi jistě doporučili, aby do boje o Hrad šel znovu – a jestli snad on sám trochu váhal, že na tom se zdravím už není nejlíp, tak ho určitě tak dlouho přemlouvali, že žádný lazar ještě není, že na to má, až ho nakonec přemluvili.“

„Myslíte?“

„To nemyslím, tím jsem si jistý. Vždyť něco podobného jsem sám zažil na vlastní kůži. Mě také páni horem dolem vymlouvali, že jsem špatnej na nohy, že mám regma a jsem na hlavu, a  proto že mi stav nedovoluje do boje jít, až se jim ta psychoterapie nakonec povedla, a byl jsem svolnej s tím,  že jsem schopen bez vady.“

„Vy jste taky kandidoval na prezidenta?“

„Na prezidenta ne, paní Müllerová, ale na pucfleka, ano. Z hlediska zdravotního to vyjde nastejno. Takové nestranné koncilium vás uzdraví raz dva. Moc bych se divil, kdyby pana prezidenta ta jeho komise neodvedla taky.“

Tak co, Vráťo, ty jistě taky nezávisle uznáš, že na prezidenta jsem schopen bez vady?!