Jen ať nám slunce svítí ... Ale to jsme chtěli moc

Ona za to nemohla, že pět let poté, co  v Moskvě nazpívala chytlavou písničku, která se u nás hrála především na dětských slavnostech a akcích, smysl dílka brutálně rozdrtily pásy invazních sovětských tanků v srpnu 68.

Autory ani interpretku Miansarovovou  ve třiašedesátém jistě nenapadlo, že v pozdějším dobovém kontextu, a jinde než v Sovětském svazu, mohou slova dostat poněkud odlišný smysl:

    Ať si je déšť, ať si je mráz

    Ať bije hrom, ať se blýská

    Ten pěkný čas ten přijde zas

      Den slunečný najde nás  

V osmašedesátém  Pusť vsegda budet solnce už znal kde kdo. Byla slyšet z rádia, zpívaly ji soubory na dětských slavnostech, pouštěli ji z desek jako budíček na letních táborech. Dokonce se dostala do učebnice ruštiny – aspoň si to myslím – jako nepovinný text,  i do hodin zpěvu. Stala se koloritem doby.

Její první interpretka v těchto dnech v požehnaném věku odešla.

Byla národní umělkyní… ale už nikdy s žádnou písní nedosáhla takové popularity jako v mládí s melodií Ať svítí slunce.  Dnes nám originální  interpretace může připadat směšně  stylizováním  zpěvačky do malé dívenky, kterou jí přisoudil text. V následných verzích už tomu tak nebylo. Ani v české.

Troufám si říct, že mí vrstevníci si písničku pamatují dodnes, a nemálo z nich ještě i ruský text. Byla působivá, byla… ale dost už, pohled hodně dozadu je milosrdně zkreslující - tím spíš, jestliže, nikoli snad za zvuků té melodie, ale s ní jako s občasnou kulisou jste poznávali nástrahy života - a proč si to nepřiznat, když ve vás budila i odhodlání s nesnázemi se poprat.

Až do doby těch tanků.

Ale za to ona nemůže. Ani zpěvačka Tamara Miansarovová.