-To jsme se dlouho neviděli -, řekl pro forma prezident, když Sobotka vešel do pracovny. –Naposledy v úterý na ČVUT, když jsem vám důvěrně sdělil, že chci vyhodit ministra Babiše, a vy jste mi poradil, ať na to rychle zapomenu!
-No dobře, tak kdepak máte pro mě těch sedmnáct dopisů?
-Jakých dopisů, pane prezidente?
-Když ne 17, tak aspoň ten jeden dopis, s vaší demisí, jestliže ostatní ministři chtějí vládnout dál. A neříkejte, že ho snad máte někde v náprsní kapse , kdovíjak pomačkaný..
-Ale..já..pane prezidente, vám žádnou demisi nenesu..
-Cože? To si snad ze mě děláte srandu!
-Srandu rozhodně ne, zatím jsem vás přišel pouze ujistit, že s demisí to myslím upřímně, a že vám ji tak do čtrnácti dnů určitě přinesu, a chci vás také informovat, jak by se situace mohla..
- Cožpak nekoukám na bednu, abych nevěděl, jak to mezi vámi vypadá, a jak furt nevíte, co bude dál? Podívejte se, já na nějaké nezávazné řečičky s vámi nemám čas. Buď si hned sednete do kumbálu k Ovčáčkovi, tu rezignaci napíšete, já ji z fleku přijmu, a vláda může bez vás makat dál, nebo se vraťte do Strakovky a bez dopisu se sem dřív než po prázdninách nevracejte.
Já si nemůžu dovolit ztrácet čas nějakým planým řečněním, jako někdo, musím dělat světovou politiku! Momentálně každou chvíli čekám už od října na telefon z Bílého domu. A byl bych moc nerad, abych musel Donalda zklamat a žádat ho, aby setkání se mnou odložil jenom kvůli tomu, že v té chvíli budu zrovna řešit tu vaši pitomou krizi.
Tak si vyberte. Ale po neděli už čas mít nebudu, to jsem se objednal k Mao-ce-tungovi.
