Je V. Klaus reflektován v uměleckých dílech? (seriózní polostudie)

Prezident Václav Klaus se dožívá sedmdesátin v plné fyzické a duševní síle, což média, ale i občané a jejich politické reprezentace právě v těchto dnech daly patřičně najevo.

Připomíná se státníkova životní dráha a jeho nesmazatelná stopa při utváření nového společenského systému v naší zemi. Ohlížíme se rovněž za velmi plodnou publikační činností pana prezidenta, která se dotýká širokého spektra společenských, hospodářských i ekologických otázek globálního charakteru. Nikoli bezdůvodně se mnozí publicisté vracejí i do šedesátých let, kdy Václav Klaus svůj vztah k aktuálnímu kulturnímu dění dával najevo v četných příspěvcích v tisku.

Co v bilančním pohledu na Václava Klause chybí však zcela, je základní analýza, zda a jak se jeho osobnost stala inspirací pro tvůrce uměleckých děl. Není to podřadná otázka. Její osvětlení poslouží poznání, do jaké míry se umělci soustředí na okrajová témata na úkor vykreslení  charakterů a zásluh předních činitelů doby.   

Naši prezidenti, přes jejich kontroverznost, kterou však obyčejně odhalil až čas, se ztvárnění v literatuře, ve filmu i ve výtvarném umění dočkali. Někteří ještě v době svých funkcí, jiní později. (viz*)

Václav Klaus jakoby pro naše umělce neexistoval.

Píše se to s bolestí, avšak je tomu tak. Žádný film, žádné drama, žádná kantáta. Ani žádná seriózní busta – jen trapné legrácky, kdy David Černý vyrobil obrovskou zadnici a uvnitř ní se nachází tzv. gumák V.K. s gumovým kolegou Knížákem.

„Gumáci“ vůbec, jako denní satirický seriál televize Nova, se na pana prezidenta, tehdy ještě premiéra, zaměřil s nevídaným nevkusem, což vyvolalo vlnu souhlasných dopisů. Později se Václav Klaus dokonce stal postavou francouzských gumáků, kde mu gumový Sarkozy zaváže tkaničky od bot a náš prezident upadne tváří do šlehačky na dortu - prý kvůli jeho  vztahu k EU.  

Dobře že alespoň u nás tento seriál už dávno skončil, i když štafetu přebírá stejně dehonestující Politická střelnice - vrcholem střelby na pana prezidenta jsou pak šílené komiksy, politické karikatury a fotomonáže, které překračují všechny představitelné míry zobrazení hlavy státu.

Hlavu státu se jako hlavu Václava Klause vytvořenou z ledu (!!!) snažila před časem “vystavit“ před úřadem vlády jistá studentka Vysoké školy umělecko průmyslové (!!!!). Úřad jí to samozřejmě zakázal, protože pan prezident na slunci pomalu roztékal. Zřejmě o seriózní tvorbu opravdu nešlo.

Ani Milan Knížák, o jehož vřelém vztahu k prezidentovi je toho známo dost, si nenašel chvilku k jeho portrétování. Zato je dobře známa mistrova plastika hlavy Václava Havla na ženském těle a se samopalem místo paže. Že by Václav Klaus nevydržel sedět modelem?

Státním maturantům by se mohlo zdát, že postava pana prezidenta je nadmíru přesvědčivě ztvárněna v literatuře románem M. Viewegha „Báječná léta s Klausem“. Přitažlivý název, jakoby opsaný z volebního sloganu,  je  bohužel pouhým marketingovým tahem pro dílko, v němž autor na začátku každé kapitoly uvádí různé věty z knihy Václava Klause Narovinu, aby pak (citováno z přebalu spisku) „v příběhu svých románových postav dokázal absurditu některých tvrzení tehdejšího předsedy vlády ČR.“

Ano, někteří autoři si zahrávají se seriózností čtenářů - ti by pod takovým názvem chtěli číst skutečně pravdivý příběh o svých životech poznamenaných státníkovými činy.

Mohlo by se zdát, že v dnešní době jsou projekty podobného typu už přežilé, ale byl by to příliš skromný pohled. Jak skvělou návštěvnost měly například filmy o amerických prezidentech JFK – o Kennedym – či nejnověji Duel Frost/Nixon.  Richard Nixon se rovněž stal postavou velmi úspěšné opery Nixon v Číně. Cožpak náš prezident na zahraniční cesty nejezdí? Populární byl přece jeho letošní pobyt v Chile.

Také se říká, že ztvárňování významných osobností současnosti zavání nezdravým posilováním jejich kultu. No dobrá, ale vadila snad někomu celá jedna opera věnovaná našim hokejistům v čele s Jágrem? Zřejmě ne, když ji uvedlo Národní divadlo. Byla v ní pozoruhodná místa vhodná k inspiraci:

„ Jágr: Jak chladná pláň ledová.

Ledová plocha (ženský sbor): Můj, jsem tvá, můj, tvá

Jágr: Umíš být zrádná, zrádná zrádná, pláni ledová.

Ledová plocha (ženský sbor): Jaromír, zachvívá se

Jágr: Já tě budu dneska krotit, pláni ledová.“

Nemusíme hned volat po opeře o předním státníkovi, lidsky přístupnější by mohl být muzikál, ale tvůrci takové detailní rady nepotřebují.

Potřebují však nežít v kouli ze slonoviny a reflektovat, co si doba žádá. Pozitivního hrdinu, tím spíš, bude- li jím právě prezident. Nemusí to být žádný „Příběh opravdového člověka“, ale pravdivý pohled na jednoho z nás.

Kulturní fronta má snad dost nadaných tvůrců. Tak se prosím už probuďte, zasloužilí a národní umělci. Vy výzvu necítíte?    

A teď ještě vážněji.

Pane prezidente, všechno nejlepší. Hodně zdraví a ať vám i nadále zůstane váš pověstný smysl pro humor.

J. Dvořák

*Prezident Masaryk si na kinematografické zobrazení musel počkat až do osmdesátých let, kdy ho šaramantně zahrál Svatopluk Beneš ve filmu o Karlu Čapkovi Člověk proti zkáze. V literatuře je o něm zmínek nespočet.

Jeho následovník Edvard Beneš má filmografii snad stejně širokou, jako pozdější prezidenti Gottwald a Husák. V mnoha filmech či seriálech se totiž objevuje právě s nimi. Ta skvělá díla dobře známe – Vítězný lid, Dny zrady, Povstalecká história, Gottwald…)

Antonín Zápotocký jako významný spisovatel se trochu vymyká už tím, že v některých beletristických dílech (Rudá záře nad Kladnem) ztvárnil vlastně sám sebe a bylo pak zajímavé, jak se s jeho postavou ve filmové adaptaci poprali herci – Josef Bek dobře. Jiní herci pak měli čest zahrát si jej v jiných  "filmech roku", například v titulu Dvacátý devátý nebo v už zmiňovaném divácky úspěšném Vítězném lidu i jinde.

Antonín Novotný, ač podle dobové zahraniční ankety patřil k nejhezčím prezidentům, fešáctvím na tvůrce nezapůsobil a do kin či na stránky umělecké literatury se nedostal. Je to nespravedlivé, když méně přitažliví muži, jakými byli prezidenti Hácha či slovenský Tiso, bilancují v tomto ohledu kladně.

Ani prezident Svoboda nezůstal kůlem v plotě. Pozdější primář Sova mu ve Vávrově Sokolově či v Osvobození vtiskl vlídnou, avšak chlapáckou tvář, jak se na pozdějšího odstaveného generála sluší.

A prezident Gustáv Husák, ten byl ztvárněn alespoň v deseti filmech, vezmeme-li v úvahu i televizní seriály.

Všem těmto prezidentům se dostalo patřičné pozornosti nejenom v kinematografii, ale rovněž v literatuře a ve výtvarném umění. Poštovní známky netřeba zdůrazňovat, jsou samozřejmostí. Stejně jako portréty od předních tvůrců či realistické bysty, ukazující jejich pravou, oduševnělou tvář. Zvláště potěšující však byla díla lidové umělecké tvořivosti, kdy pracující zasílali při různých jubilejních prezidentům dečky s jejich vyšitým portrétem či stínítko stolní lampy s kolorovanou fotografií nebo jiné neformální projevy úcty.

Václav Havel, stejně jako Antonín Zápotocký spisovatel, se do svých děl, byť pod jinými jmény, projektoval sám. Předmětem seriózního ztvárnění od jiného tvůrce se však nestal. Pravda, zahrál si v epizodičce sám sebe ve filmu Kamenný most, stejně jako v silvestrovské Ordinaci v růžové zahradě, avšak žádný dramatický oblouk tak nevytvořil. Ostatně jako herec byl vidět ve filmech Každý mladý muž či Horem pádem.

Zejména poslední tři hlavy státu byly protagonisty desítek dokumentárních či publicistických děl, avšak touto, byť důležitou kategorií, se teď nezabýváme. Reflektujeme jejich umělecká ztvárnění.