Je to dětský televizní kanál, co smrdí?

Jako čtenář Lidových novin samozřejmě vědět nemůžu, kdo opatřil pondělní článek Petra Bartoně na straně 11 notně drsným titulkem: Dětský kanál smrdí.

Možná to byl autor sám, možná editor, kterému nový šéf televize leží v žaludku.

Ale o titulek samotný nejde, byť je trefnou esencí názorů autora. Ten totiž varuje veřejnost před riziky, která vyvstanou, jestliže Česká televize spustí speciální kanál pro děti. K obrazovce je prý připoutá natolik, že se vzdají všech dalších aktivit, čímž televize sice neohrozí jejich mravní vývoj, ale rozvoj jejich duševních schopností. Dítě prý nebude schopno atraktivně zabalené hrozbě samo čelit, a rodiče, ti prý se stěží zmohou na „uzamknutí“ kanálu, a když už, tak si s tím podle autora děti poradí. Petr Bartoň nový program ČT prostě vnímá jako další zlo, jako nástrahu, přímé ohrožení bezbranných dětí. U veřejnoprávní televize to považuje za trestuhodné.

Takový názor je podle mého soudu tak trochu jako z jiného století. V dnešní době rozvinutých technologií, jejichž produkty nosíme – i děti – běžně v kapsách, už dítě před zdroji informací a dosahem médii jednou pro vždy izolovat nedokážeme. Ideální situace, s níž by se Petr Bartoš jistě spokojil - mohla být středověku, kdy ani rodiče netušili, co se děje za humny, nebo pak s nástupem průmyslové revoluce, kdy už šestileté děti musely pracovat a volný čas pro nikoho neexistoval.

Autor také poukazuje na „zoufalou nabídku komerčních televizí“, a míní tím dětské placené kanály – v tom má dost velkou pravdu. Ostatně žije ve Spojených státech a tam už takové stanice existují přes třicet let. Avšak v Evropě jsou také jiné, nekomerční, které provozují televize veřejné služby. Jenom BBC jich má hned několik, rovněž německé ARD a ZDF už patnáct let provozují velmi úspěšný kanál určený dětem. Těžko lze předpokládat, že by právě v uvedených zemích, kde televize je pod drobnohledem nesmlouvavých správních rad a poradních orgánů odborníků, nějaký smrdutý kanál ohrožující děti připustili. A když už, pak by se veřejnost jistě o nápravu postarala.

Problém totiž není v tom, že televize už zase s něčím přišla, stejně jako zase s něčím přijdou vývojáři hraček, počítačů, vydavatelé knížek či výrobci čokolády a dalších lákadel, ale problém je v rodině. Zcela přesně to před časem popsal v někdejší panelové diskusi Literárních novin k problémům vlivu zobrazovaného násilí v televizi na děti (nikoli v programu pro děti) Dr. Tomáš Trampota z katedry Mediálních studií UK:

„To, že dítě tráví čtyři nebo pět hodin denně před novodobým domácím krbem- televizí, může také znamenat, že rodiče nemají na dítě čas a před obrazovku si ho pravidelně odkládají, může to znamenat, že rodina nefunguje tak, jak má nebo také, že dítě není (z různých příčin) vedeno k aktivnímu vybití energie pozitivně vnímaným způsobem jako je sport. Stejně tak může znamenat (s trochou fantazie), že nemá kamarády, se kterými by trávilo čas venku na hřišti, je svým způsobem exkomunikováno ze sociální sítě spolužáků, což může být (podle mého z hlediska psychologie neodborného názoru) důvodem ke vzniku patologického jevu par excellence. Intenzivní sledování tak nemusí být nutně příčinou, ale může být i průvodním jevem.“

Takže „dětský kanál“ sám o sobě smrdět nemusí, spíš bude cosi shnilého ve fungování rodin. Ale kvůli tomu televizi za říši zla považovat nemůžeme, notabene, když v zamýšleném programu jistě nepůjde jen o „řachandu“ a vůbec už ne o její prokládání reklamou na lákavé produkty pro děti – to by o nechutném odéru řeč být mohla.

Je to o odpovědnosti. Rodičů k dětem.

Jan Dvořák