Jakýpak ministr? (míněno n e v á ž n ě)

Je s podivem, s jakou demagogií vystupuje ODS vůči snaze sociálních demokratů postavit do čela kandidátky v hlavním městě jednu ze svých nejvýraznějších tváří, Martina Pecinu.

A to je vlastně jenom půllídrem, protože o čelo se svorně dělí s jinou mimořádnou osobností Prahy, s Petrem Hulínský.

Ostatně obdobný model tandemu, jakéhosi dvoubicyklu, zvolila v hlavním městě i ODS. Úctyhodný primátor Bém „šlape“ spolu s Davidem Vodrážkou, jehož schopnosti před časem ocenil sám předseda ve známém memorandu.

Síly obou dvojic jsou tak vzácně vyrovnané.Nepředpojatý volič bude mít rozhodování vskutku těžké, má-li vážit, kdo z oněch pánů udělal pro vlast i pro rozkvět města víc a tudíž má největší růstový potenciál pro příští čtyřletku.

Mávání nějakou pseudodohodou o neúčasti členů vlády ve volbách, uzavřenou pouhým podáním ruky a dokonce jen mezi čtyřma očima – bez kusu papíru a notářsky ověřených podpisů – je hnidopišstvím, které má vyloučit ze hry to lidsky nejlepší z portfolia politického soupeře.

V duchu langrovsko-topolánkovské demagogie by sociální demokracie mohla odpovědět argumentačním direktem:

Pánové, jaké nám to vykládáte nesmysly? O příteli Pecinovi přece od začátku tvrdíte, že dohromady žádný ministr není. Když není, tak co mu brání kandidovat?!

Jenže takhle nízko ČSSD nikdy neklesne. Jde jí jen o to, aby lidé mohli zvolit toho, na koho si dlouho mysleli a báli se to říct.

Jan Dvořák