No, co asi? Chytrej ne. Ale díky našim televizím jsem aspoň krapátko chytřejší.
Vzdělala, respektive k zájmu o dovzdělání mě přivedla jedna televizní reklama.
V kontextu pořadů kolem výročí druhé světové války se totiž vyjímala přesně jako zadek na padnoucím nočníku. Vybízela totiž diváky, aby zakusili vzrušení z tankového boje. Stačí navštívit jisty server..
A tak, skoro ještě panic v on line hrách, netušící, která z nich je nejlepší, jsem si na webu aspoň přečetl „vo co jde.“
Můžete zakusit ohromné věci. Vybrat si tank, a dobový, třeba z té druhé války – a k tomu i tank svého protivníka, a pak se dát do boje! Zvítězí samozřejmě ten, kdo rozdrtí soupeře napadrť. Někdy to může trvat i pořádně dlouho, takže napětí si užijete až, až. Tak daleko jsem ovšem nedospěl.
Musí to asi být paráda, když takhle se baví na světě milióny lidí. Že je to perverzní, hrát si na ničení a smrt?
Ale dejte pokoj, ozve se. Pořád lepší jenom si hrát, než bojovat skutečně, vidíme, jak to vypadá třeba na Ukrajině, když tam tanky virtuální nejsou.
Člověk svůj zvířecí pud nějak ušlechtile vybít musí, moralizovat by proto bylo směšné. Jenom mi ta reklama připadala poněkud absurdní v atmosféře všeho toho, co v reálném světě se aktuálně děje, a co z minulosti si připomínáme. To je asi tím, že člověk na stará kolena začíná být přecitlivělý.
Na druhé straně však takovým realisticky vyhlížejícím hrám nelze upřít funkci výtečného psychického trenažéru pro budoucí vojenské profesionály.
Ono totiž vyjde nastejno, jestli na displejí „jako“ sejmete tank, nebo na jiném displeji navedete reálný dron s humanitární látkou na skutečný cíl. Obojí krásně bouchá a přitom máte čisté ruce.
Ale stejně..
