Incicintativní blbové

„Pane Švejk, taky máte o pana Nečase tak velký strach?“ zoufala si paní Müllerová.

„Děsnej. Ale to má z toho, že je slušnej člověk a nechá na sobě lámat dříví.“

„Já na jeho místě bych s tou Tluchařovou, jak se spolu s kočím proti němu paktujou, už dávno vyrazila dveře. A s Johnem taky, vždyť mu vzkázal, že je incicintativní blb!“

„ Ale to je mejlka, pan premiér přece žádný blb není! A že blb je, nevzkázal John jemu, ale vzkázal to pan premiér…“

„Johnovi?“

„Jemu taky ne, ale nějakému policistovi z parlamentu, který panu ministrovi nahlásil, že viděl večer v kanclu ten páreček, jak si tam něco špitaj z ouška do ouška.“

„Sodoma, gomora…! Ale proč je ten policajt blb, pane Švejk?“

„Protože takový věci ministr vůbec vědět nesmí. Tím hrozně porušil policejní pravidla. Rozumíte, paní Müllerová?“

„No, to chápu, když byl z ochranky a ne z mravnostního, takže mu do toho nic nebylo, ale pro jednou snad mohli překročení kontenpencí tolernovat, když si myslel, že jedná ve státním zájmu.“

„Ještě tohle – myslet! Policie přece není holubník, tam mají na všechno přesné postupy, jako na vojně. Jenom iniciativní blb mohl hlásit rovnou ministrovi, že se chystá převrat. Však on se to pan ministr stejně dozví z novin, až bude po všem. I bez blba.“

Jan Dvořák