I Švejk se soudí, nejen nějaký Kajnar z Ostravy

„Paní Müllerová, můžete mi přejet žehličkou kalhoty, abych měl parádní puky?“ ptal se Švejk posluhovačky, která se s kýblem a koštětem objevila ve dveřích.

„Teď?“ zahartusila. “Chtěla jsem stáhnout podlahu, máte tady pěkný svinčík“.

„Svinčík počká!“ trval Švejk na svém. „Tohle žehlení bude v zájmu demokracie.“

„Demogracie?“ zhrozila se Müllerová a leknutím upustila kýbl.

„Ano, mé občanské právo je v ohrožení. A proto jistě pochopíte, že musím vypadat u soudu jako ze škatulky, když budu podávat žalobu.“ 

„Tak to jo, milostpane, stáhněte si kalhoty, běžím pro žehličku,“ řekla poněkud zmateně. A než se otočila, ozvalo se Švejkovo: „Au, au…“. Stál tam s napůl spuštěnými kalhotami a nemohl se pohnout.

„Zas vás bere, heksenšus, viďte, milostpane?“ řekla s pochopením Müllerová. „Nechte ty kalhoty, jak máte, já vám pomůžu na otoman a pak vám dám na záda opodeldok.“

„Ale ten je na kolena, ne na záda,“ lehce protestoval Švejk.“

„Záda, nebo kolena, na tom nesejde, za takový peníze musí být i na hlavu. A co jste vlastně u toho soudu chtěl?“

„Podat stížnost, že mé socialisti nedali na kandidátku do parlamentu jako nezávislého! A přitom všechny předpoklady splňuju. Věk mám, zachovalej  jsem, každý mě zná, a tak by se o mě měli partaje poprat. A ono nic, ani si nevzpomněli. Tak chci dát návrh na předběžné opatření, aby kandidátku pozdrželi, dokud na ní nebudu.“ Skončil Švejk svůj výklad, občas přerušovaný syčením a hýkáním od bolesti zad.

„Já jsem sice bába pitomá, pane Švejk, politice nerozumím, ale je to normální, žalovat partaj?“

„To byste se divila. Já znal jistého Kajnara z Ostravy, co dělal na tamější radnici primátora, a ten taky žaloval…“  

Müllerová chtěla Švejka ještě uklidnit, že všem dnům není konec, že si na něj možná vzpomene SPCP, strana přítel císaře Pána, ale pak si to rozmyslela. Tam prý mají vlastních švejků dost.