Ve středu v poledne před budovou GŠ, kde se spontánně shromáždili zaměstnanci v čele s náčelníkem, aby společně vzdali během zvuku sirén hold padlým vojákům, se objevil přední politik. Ministr obrany to však nebyl.
Byl to místopředseda vlády, ale také předseda ČSSD Jan Hamáček.
Jakpak se mezi úředníky ocitl, jestliže se shromáždili neorganizovaně, bez předchozího plánu?Hamáček později řekl, že usilovně přemýšlel nad tím, kde v poledne památku padlých uctít nejlépe. A tak ho prý napadlo přijet nečekaně před GŠ na Vítězné náměstí.
Každý si jistě dokáže představit, že o cestu inkognito jít nemohlo. Místopředseda vlády, a k tomu ještě dvojitý ministr a zejména šéf vnitra, neudělá bez ochranky krok. Lze předpokládat, že Hamáčkův záměr se velmi rychle donesl na GŠ a že kolegiální Vojenská policie patřičně zbystřila zrak, když má přijet „taková vejška“ .
Česká televize v živém záběru ukázala shromáždění ve velkém celku s dominujícím památníkem vojáků padlých ve světové válce, kam lidé kladli i teď květiny a zapalovali svíčky k uctění trojice obětí.
Žádný blízký pohled, kde by byla vidět tvář Jana Hamáčka, televize nepřinesla, ani ho nezmínila. Takže nikdo mimo shromážděných o něm nevěděl – a proč by taky měl vědět?
Ovšem o něco později ve zpravodajské relaci se Hamáček objevil v krátkém rozhovoru, natočeném na Vítězném náměstí po skončení piety. A právě tam řekl, že za nejvhodnější místo považoval prostor před GŠ, jestliže se tam už spontánně chystají v poledne zaměstnanci.
Takže veřejnost se nakonec dozvěděla, že předseda ČSSD neváhal, a nikoli v pracovně, nebo na jiném místě spojeném s výkonem funkce si za zvuku sirén památku soukromě uctil, ale že vyjel na exponovanější místo.
Mediální zviditelnění v tom roli jistě nehrálo.
