Nebudu čtenáře „unavovat“ dlouhým čtením, ani vymýšlením politických humoresek, ale krátkou glosou k jednomu delšímu článku v bulváru.
Vím, že neseriózní listy čtete pouze výjimečně, stejně jako já - rozhovor s generálem Vackem, exministrem obrany z prvních let prezidentování Václava Havla a do roku 1998 pak poslance za KSČM, za pozornost stojí.
Tím, jak otevřeně mluví o osobním prožitku mladého důstojníka v prvních dnech spojenecké invaze v srpnu 68, kdy střízlivě hodnotí vojenský nesmysl bránit se obrovské převaze, a přitom připouští, že většina vojáků pro nezbytné reformy pražského jara byla, ale nesouhlasila se snahou odstranit přitom socialismus.
A pak to řekne naplno o té hrůze, která nás mohla v sedmdesátých letech čekat: „Kdyby totiž nepřišli, stalo by se to, co se odehrálo v roce 1989“.
Tehdy před 49 lety se „to“ opravdu ještě neodehrálo.
A když v devětaosmdesátém k pádu stávajícího režimu došlo, pan generál se v tom novém nekomunistickém režimu výborně etabloval - stal dokonce ministrem obrany a dalších deset let poslancem.
Jestliže pan generál přesto všechno „převratu“ stále lituje, je dobré také připomenout, že v nové době je z něj nadstandardně zajištěný důchodce – což mimo jiné souvisí i s jeho někdejším povoláním, které komentovat netřeba.
Pravdou však je, že kdyby nám sovětská vojska pomohla i v tom Listopadu 89, kdo ví, zda v nové normalizované vládě by nezastával ještě vyšší post, než jakého se dočkal za Čalfy a Havla – možná by místo Husáka zamířil na Hrad.
