Je vidět, že generál Petr Pavel byl mužem na svém místě, když čtyři roky předsedal vojenskému výboru NATO.
Právě tam ukázal své kvality. A také nezatíženost minulostí obvyklou u českých absolventů sovětské akademie, tu kvůli změně režimu už ani studovat nemohl. U jeho starších kolegů, kteří studia v Moskvě ještě stihli, se zatížení projevuje tím, že hlavní nebezpečí pro světový mír, jakým je Rusko, si nepřipouštějí, nebo je podceňují a hledají zástupné nepřátele všude jinde mimo náš kontinent.
Velmi správně proto generál apeluje na české politiky, aby je ani nenapadlo omezovat přítomnost našich jednotek v Pobaltí, kde plní internacionální i spojeneckou povinnost být součástí nerozborné společné hráze proti zamýšlené ruské expanzi- ta je evidentně na spadnutí, což přinejmenším už 15-20 let dokládají zprávy vojenských rozvědek.
Takové nabádání od generála Pavla je na místě. Kdo jiný totiž, než my, kteří díky okolnostem už téměř 30 let s Rusou federací přímo nesousedíme, a proto na rozdíl od nešťastných Poláků nebo Estonců nemusíme proti Rusku své hrance chránit, by měl mít i morální povinnost volné kapacity předisponovat na kritická místa v Pobaltí. Tam se totiž dnes bojuje o chrání i Praha. O Afganistánu ani nemluvě, tam dokonce taháme kaštany z ohně, který v osmdesátých letech rozdmýchali Rusové a místní si nás stále pletou s nimi, stejně jako Američany, a vidí v nás okupanty.
To už raději mít vládu v demisi až do předčasných voleb, než Pobaltí či Afghánistán zradit a stáhnout se, a to jen kvůli sobeckým hrátkám na domácím písečku.
Já nevím, pane generále, kdo z nás se vybarvil víc
