Jen velký optimista se mohl domnívat, že opravdu celý svět se na konferenci v Madridu zaváže k ráznému omezení emisí skleníkových plynů. OSN není EU, která má páčky na vynucení poslušnosti své sedmadvacítky.
A zatímco náš premiér se v Bruselu na obdobném summitu bil do krve, aby nám například Rakousko milostivě dovolilo i nadále vyrábět elektřinu z jádra, ačkoli paradoxně je jejím zásadním odběratelem, v Madridu museli čtrnáctidenní diskutování prodloužit ještě o osmačtyřicet hodin. A stejně to nakonec vedlo jenom k odkladu debat na příští rok. Zavání to druhým Brexitem.
Není se čemu divit, že k jednotě nedošlo. Pro každý stát to není stejný krajíc chleba. Některé země by celosvětový závazek splnily bez větších problémů, jiné by to ovšem položilo na lopatky. Ne všude totiž fouká vítr jako divý, aby roztáčel andělsky ševelivé obří větrníky, ani sluníčko na každém místě nesvítí nepřetržitě jako na Floridě, aby stálo za to každou píď země osadit zrcadlem solárního panelu - a nejlépe obojím dohromady.
Ani my Češi jsme si před dávnými časy nevybrali zrovna ideální souřadnice pro život v klimatických normách roku 2050.
-Ale praotec to myslel tenkrát dobře, když zkejsnul zrovna tady. Co mohl vybrat lepšího, než zemi mlékem a strdím oplývající?
-Co, co? Zemi oplývající větrem, sluncem a prudkými vodními toky!
A kdyby nebyl líný a vzal by to ještě trochu na jih, nebo naopak víc na sever, nemuseli jsme mít s uhlíkovou neutralitou v roce 2050 žádné starosti a nikdo by nás nebuzeroval kvůli atomkám..
-Copak tohle mohl Čech tušit? A vůbec, on za to ani tak moc nemůže. Kdybychom se později my nevděční Češi neodtrhli od Rakouska - Uherska, anebo z vděku se dali k Němcům, měli bychom teď vystaráno, a zemský premiér Babiš by se nemusel v Bruselu nikoho doprošovat.
