Dva tisíce Vaculíkových slov

Kdyby Ludvík Vaculík, který v sobotu zemřel, nenapsal nic jiného, než Dva tisíce slov, byla by to pro literaturu a publicistiku jistě škoda. Avšak žádný jiný z jeho textů nevzbudil u veřejnosti tak obrovský ohlas, jako ona  výzva.                                                                                                                                      

Kdyby  Ludvík Vaculík nezformuloval onen manifest - na jaře 68 se pod něj podepsaly desítky tisíc lidí a mnohé za to pak v době normalizace postihli, jejich autora zejména -, chyběl by společnosti, která se v té době začala výrazně emancipovat, silný mobilizující impuls.  

Teď budou různí chytráci, kteří v té době ještě ani nekakali do plínek, nebo se teprve učili násobilku, vyčítat Vaculíkovi jeho členství v KSČ. 

To se jim to dneska kádruje, ale oni ten úžasný pocit uvolnění v době pražského jara nezažili a proto si ani nemohou představit, jak právě slova z manifestu promluvila ke každému, kdo ještě neztratil rozum, paměť, soudnost - nebo se ještě zcela nezaprodal režimu.

Obzvlášť mladým lidem, kteří vstupovali do praktického života, nebo ještě studovali, Dva tisíce slov ukazovaly perspektivu, která se jim mohla otevřít, kdyby se ovšem  i v manifestu zmiňované obavy o osud pražského jara nenaplnily tragickým srpnem.

Pravděpodobně už nikdy potom jsem nečetl text, který by mě tak silně oslovil, jako tehdy Dva tisíce slov, které mi daly  zažít pocit radosti, že jsem toho velkého společenského pohybu svědkem a jeho malou součástí.

Listopad 89 pak mnohé z nás kupodivu už „zaskočil“. Dvacet let dokáže udělat svoje a člověk se umí přizpůsobit, jestliže naplnění výzev z Dvou tisíc slov se zdálo být na věky nemožné.

Navíc se později ukázalo, že by šlo stejně o „slepou“ cestu k demokracii, ale bylo by pořád lepší k demokracii jít po  n í,  a  nikoli po cestě normalizace.    

Nevím, co dnes Vaculíkův text řekne nepamětníkům, ale zkuste si ho přečíst, těch slov jsou pouhé dva tisíce.

Děkuji jejich autorovi za ně.