Duchové Vítězného února jsou věční

  V mediálním stínu úterní tragédie zůstalo významné výročí události, která život v Československu na dlouhá desetiletí ovlivnila zásadním způsobem.

Ještě před třiceti lety by nám onu slavnou kapitolu  připomenulo například jižní ovoce, které by se kolem dvacátého února na přechodnou dobu objevilo v obchodech, stejně jako nedostatkové maso či toaletní papír.  

Jenomže dneska nám tyhle běžné produkty už nenapoví nic. To by se k nim musel přidat nápis: 67 výročí vítězství pracujícího lidu nad reakcí. Ale to nikoho ani nenapadne. Únor 1948 se už pětadvacet let neslaví. Oficiálně.

V ilegalitě, ovšem.. – pardon, to je špatné slovo, protože KSČM legální je – tak tedy mezi mnohými komunisty se 25 únor dosud slaví jako vrcholný stranický svátek. Je trochu zvláštní, jestliže předseda Filip říká, že „nejsme jako oni“, čímž myslí KSČ,  a přitom se mu Únor vryl hluboko pod kůži. Nahlas to ovšem nepoví.  Moc dobře ví, co se nechce od místopředsedy sněmovny slyšet.

To soudružka Marta Semelová žádnou salónní komunistkou není. Co v srdci – to na jazyku. Gottwald je pro ni stále svatý, i když byl účelový ateista.