Dali přednost výročí před Ordinací a spol. jen zapadlí vlastenci?

V posledním desetiletí se pokaždé před osmadvacátým říjnem - a hned po něm - vyrojí v médiích četné glosy, úvahy i komentáře o tom, kterak je ten státní svátek reliktem doby dávno minulé a že co vlastně slavit, když společný stát vzal za své.

Tentokrát tomu nebylo jinak. A důkazy nezájmu veřejnosti jsou nabíledni dni a sypané z rukávu : lidé z velkých měst prchají na chaty a berou si na další den dovolenou - střední a mladé generaci může být osmadvacátý říjen upřímně ukradený. A jen ti nejstarší ho prý berou za svůj, protože právě k onomu datu v proměnách času je pojí vzpomínky na mnohdy osudové okamžiky, které ovlivnily jejich osobní životy.

Může to tak vypadat a v mnohém to pravda je. A není se čemu divit. Třeba i proto, že umělecká tvorba byla skoupá na skutečně hodnotnou, nečítankovou reflexi tehdejšího přelomového období. V prvních dvaceti letech ČSR chyběl patřičný odstup a pak už to nebylo možné, pokud by taková literatura nebo film neměly být jen služkou ideologie a tedy „správně“ vyložit, jak málo znamenal vznik republiky pro sociálně spravedlivou společnost. Pokud se s postavami „mužů 28 října“ později setkáváme, tak pouze s jejich zkreslenými obrazy a karikaturami, které mají ukázat zradu na lidu a doložit tím nezbytnost založení komunistické strany.

Česká televize, která při jiných výročích a svátcích má přece jenom po čem sáhnout, ať z vlastního či filmového archivu, byť mnohdy po výtvorech nevalné úrovně, nemůže při 28. říjnu nabídnout z dramatické tvorby nic, co by se k oněm událostem bezprostředně vázalo. Zato má dostatek kvalitních publicistických a dokumentárních materiálů.

Kdo chtěl, mohl se tedy prostřednictvím televize s historickými chvílemi před 92 lety blíž seznámit.

Zajímavou věc ukázala televize také ve zpravodajství. To, že mladší či mladé „žene“, když ne nic jiného, tak aspoň zvědavost do míst, kde se dnes „dělá „ politika. Hrad, Parlament a Kramářova vila byly v obležení veřejnosti, která dlouhé minuty čekala, než se podívá dovnitř. Právě osmadvacátého října, jak se nejeden z návštěvníků zmínil.

A onu skepsi, že výročí je mrtvou záležitostí může trochu přebít údaj, že na udílení státních vyznamenání prezidentem republiky se v televizi dívalo přes 700 tisíc lidí. Celkově prý přenos „zasáhl“ (což je alespoň tříminutové nepřerušené sledování programu) 1 milion 380 tisíc dospělých diváků.

Jistě, kdekdo byl zvědavý na Jágra či Knížáka, mnozí na Václava Klause do koho si zase rýpne. Ten každoroční hradní rituál  však vzbuzuje dost dohadů a živých emocí do poslední chvíle. Čeká se, jak se prezident ve výběru oceněných osobností „strefí“. K onomu svátku tohle všechno – včetně pochybností o něm samém, vždyť jsme Češi - patří.

Diváci, kteří mu v televizi dali přednost, mohli přitom zvolit třeba Ordinaci v růžové zahradě, Top star Waldemara Matušku… a ti s kabelem a satelitem ještě neskonale víc.

Že by zapadlí vlastenci? Při tom počtu by to špatné vůbec nebylo.

Jan Dvořák