Přivítání dalajlamy v Praze mělo do někdejší okázalosti Havlovy éry a jejich dozvuků hodně daleko, vlastně s ní nemělo společného vůbec nic. Oficiální místa jej nezvala, a tak jejich hostem není.
Ani v příštích dnech si Hrad a Vláda nenajdou čas, aby Duchovního vůdce Tibetu protokolárně přijaly. Není to přece žádný čínský byznysmen, který by koupil Baník Ostrava, ani pracovní příležitosti pro naše firmy neslíbí, natož, aby takový slib splnil.
Dva kabinetní disidenti se však s dalajlamou sejdou. Ovšem neoficielně, nikoli jako ministři české vlády – Herman – a vicepremiér – Bělobrádek, ale jako soukromí vyznavači katolické víry a ekumenismu.
Ačkoli tisícovka dalajlamových příznivců se s ním nemohla pozdravit na nádvoří Pražského hradu, kde z ryze bezpečnostních důvodů nebylo možné pro hosta instalovat pódium, stejně jako z týchž důvodů neproběhlo přivítání před Masarykovým pomníkem, mělo povolené setkání veřejnosti s dalajlámou před mřížovím brány Hradu sice
komornější, ale vřelý ráz.
Mezi tvářemi, které jsme dosud nezapomněli díky jejich někdejším závratným kariérám, a jejichž nositelé vždy měli a mají pro Tibet zvláštní slabost, byl dalajlámovi velmi nablízko Martin Bursík.
Dalajláma potěšený milou atmosférou, kdy ho spontánně vítali muži, ženy, a dokonce i děti s vlaječkami Tibetu, však očima někoho v davu hledal.
-Nevidím tady nikde jednoho vašeho kolegu, který se vždy tak neohroženě pere za práva Tibťanů. Toho.. toho.. Jak on se jenom jmenuje
- Můžete mi ho popsat?
Je to přece známá figura, před časem byl ve všech novinách, jak navzdory policii..
