Pětadvacátého února má jmeniny Liliana. Na paní, slečny i holčičky tohoto hezkého květinového jména blízcí a přátelé jistě nezapomněli. Bývaly doby, kdy ono datum bylo připomínáno všem,horem dolem. Ne však ve spojitosti s Lianou.
- Liduš, vzpomíníš? To náměstí za námi se ještě před třiceti lety jmenovalo Náměstí milicí. A stála tam socha dělníka s puškou. Neměli bychom tam odpoledne položit aspoň kytičku, když na dnešek připadá výročí Únorového vítězství..
-A co nám je po tom? To ať si slaví Filipovci. My u nich přece nejsme, ehm, tedy už dlouho ne.
- Ale přesto bychom zavzpomínat s vděčností mohli. S tím vítězstvím pracujícího lidu je spjatý osud celé naší rodiny.
Kdyby televize nebyla tak strašně přepolitizovaná, nabídnul bych jim náš rodinný příběh jako aspoň třináctidílný seriál. Něco jako kombinaci Nejmladšího z rodu Hamrů, Gottwalda, Okresu na severu, Muže na radnici, Inženýrské odysey a Kameňáku. Ale oni mají zájem jenom o krváky.
Přitom ta sága má svou logiku.
Kdyby děda v osmačtyřicátém nebyl v milicích a komunisti nezvítězili, pak by se mocným tajemníkem a později ministrem nestal. A táta jako obyčejný inženýrek by stěží mohl venku na západě dělat obchoďáka, a pak, když to prasklo, by přece bez tak skvělého zázemí a konexí nemohl tu pézetku šikovně zprivatizovat a pak jí střelit a stát se poslancem.
-Ale ty přece na nich závislý nejseš, Bédo. To ty sám, vlastní pílí..
- Práva jsem sice udělal, jak si táta přál, ale upřímně řečeno, s právníky se vždycky dalo dláždit, a já jsem se přitom díky… okolnostem dostal do prestižní advokátní kanceláře, kde radíme ministrům a moje jméno má zvuk, i historicky ..
Sakra, tady je ale narváno. Každý někomu něco vykládá, nadává na poměry nebo telefonuje. Člověk pak neslyší vlastní slovo, když chce trochu zavzpomínat! To je tak v tramvaji pokaždé? Na tohle nemám nervy. A to jsem si je přes víkend dal ve Špindlu do pořádku.
Proč jsem se nechal od tebe zblbnout tou ekologií a nejel autem jako vždycky. Jsem holt měkkej, ne jako dědova ozbrojená pěst dělnické třídy.
