Co se u nás musí pracně inscenovat, děje se v Rusku autenticky

Na den přesně před padesáti lety Dubček pohnutým hlasem po návratu z Moskvy sliboval, že i v těžších podmínkách bude polednový vývoj pokračovat. A Husák se dušoval, že bude Dubčekovi na Slovensku oporou.

Dopadlo to jinak. Po moskevské masáži už tehdy jistě tušili, že to tak dopadne. Jenom lidem se to muselo servírovat po kapkách. Pamětníci se o tom dnes a denně přesvědčovali.  

Po padesáti letech se strhla mediální lavina, která během pár dní jakoby chtěla napravit zoufalé povědomí mladší generace, že vůbec k okupaci došlo. Autorsky byla ona „kampaň“ dost vynalézavá.

Například televize připravila dokumentární cyklus, kdy známé osobnosti vzpomínají nad fotografiemi z okupace na kterých  figurují. Hovoří o mnohdy dramatických okolnostech jejich vzniku. A nejen to. Na autentická místa se s televizním štábem znovu vracejí a tam, kde to ještě jde - například v Mostě i jinde by to už nešlo - , dokonce za pomoci komparsu představujícího vojáky starý snímek rekonstruují jako v někdejších obrozeneckých živých obrazech. Ruských uniforem je ve fundusech stále dost.

-Hele, Liduš, to musíš vidět!

Menzel zamlada s Rusáky, když ho tehdy na ulici s autem v srpnu 68 kontrolovali. A pak Menzel, když tu fotku na tom samém místě nahrávali znovu.

-Nahrávali? No to je toho, Bédo. To v Rusku nic pracně po padesáti letech nahrávat nemuseli. Když chtěli znovu fotku, jak policie zatýká těch pár lidí, co s plakátem protestovali na Rudém náměstí proti invazi, tak stačilo jenom s foťákem přijít a počkat si chvilku na ten správný okamžik. A hned se tam objevila skutečná policie a skutečně zatýkala skutečné demonstranty, a ne nějaký kompars. Tomuhle se říká  autenticita.

To ovšem dokáží jenom v Rusku.