Sněmovna definitivně schválila oddlužovací novelu, která má téměř miliónu lidí pomoct z dluhové pasti. Je postavena na principu solidarity při oddlužení, tedy, že valnou část peněz věřitel zpátky už nedostane a solidárně ji oželí.
Věřitelé však mohou být rádi, že prošla právě tato verze zákona, a nikoli senátní úprava, protože podle ní, zjednodušeně řečeno, by také nemuseli dostat skoro nic, a tomu, komu půjčili, by mohl být dluh přesto smazán.
Pokud princip začne fungovat, dlužníkům se uleví, a statistiky o soukromé zadluženosti v rámci Evropy nás dostanou na příznivější příčku v insolvenci, než na jaké jsme teď. Škoda, že podobným způsobem nelze smazat i státní dluh. Inu – některým zahraničním věřitelům chybí velkorysost českého státu při odpouštění pohledávek domácích dlužníků.
-Pane docent, já jako nedlužník nejsem z toho zákona moc moudrej, vy mu rozumíte?
-V principu ano, pane soused.
-A v jakém principu?
-No já vám to vysvětlím na zjednodušeném příkladu. Máte u sebe stovku?
-To nemám. A měl bych mít?
-Měl, k tomu příkladu je zapotřebí, tak si pro ni skočte - - - -
- Tady jí mám, pane docent.
-Dobře. A můžete mi ji půjčit?
-Půjčit? Jenom „jako“?
- Samozřejmě. Tak děkuju.
-A kdy mi ji vrátíte?
-No, to je těžké, já dlouhodobě nic nemám, já na sebe nechám uvalit insolvenci a budu vám pět let tu stovku splácet. Každý rok po šesti korunách.
-Po šesti? Moment, to mi ale zaplatíte jenom třicet korun? A kdy uvidím ten zbytek?
-Už nikdy, stát mi dluh smaže a budu čistý.
-A co já?
-To máte smůlu, neměl jste mi tu stovku půjčovat.
-Cože?
-Tady jí máte zpátky, ale pouze proto, že to bylo jenom „jako.“
