Čí je Václav Havel?

Pokud jste na rozpacích, jak na záludnou otázku odpovědět, pak lze aplikovat inverzní metodu. Konstatovat, čí není. A v tom je jasno.

Aspoň podle jeho druhé manželky Dagmar. Václav Havel není národní majetek, aby se jeho jméno či myšlenky jen tak volně a bezplatně šířily prostorem. Vždyť i za název Lavička V.H. se musí zaplatit pevná taxa 30 000 korun plus šest za DPH - a jistě ani někdejší přejmenování ruzyňského letiště po exprezidentovi nebylo zadarmo.

To by se ještě dalo akceptovat, stejně jako nikoho nenapadne, aby se pozastavil nad tantiémy z provozování a vydávání Havlových her, které samozřejmě po právu náleží bývalé první dámě.

Co je však překvapující, jak jsme se mohli dozvědět z reportáže v Událostech, že i za použití Havlova citátu na výstavě je zapotřebí zaplatit.

Setkali se s tím v Opavě. Knihovna V.H. jim sice zdarma poskytla prefabrikované „putovní“ materiály, jejichž součástí však požadovaný citát nebyl, takže buď zaplatit, nebo se obejít bez něj. Obešli se.

Přitom šlo o Havlovu nejslavnější větu, doslova zlidovělou, kterou zná snad každý, i ten, kdo o jeho hry nikdy „ani nezakopnul“.  Je to ona slavná o pravdě a lásce…

Ale teď pozor! Ne aby někoho napadlo, byť v té nejlepší víře, když výročí listopadu se blíží, tu větu použít bez svolení, jen tak. Aniž by do prasátka zacinkal poplatek.  

Zdá se však, že  v tomto případě by žaloba za použití Havlova citátu bez licenčního poplatku mohla narazit na tvrzení pana učitele, že necitoval doslovně, že výrok jen parafrázoval, neboť autenticky zní, že pravda a láska musí zvítězit …. a nikoli, že zvítězí.  Inu, babo raď, respektive suď.