Aktuálně odvysílaný druhý díl nových moravských četníků jen potvrdil – a zřejmě nikoli jenom mé optimistické očekávání -, že klesat hlouběji nebudou, a že si zachovají důstojný standard.
Někteří možná přijdou s námitkou, že něco podobného už někdy někde viděli, že děj i postavy jim někoho připomínají.
Mohou poukázat i na to, že pointu paralelního motivu – vyšetřování sériových krádeží a úkryt zcizených předmětů ve větvích stromu, kdy pachatelem je opička - už četli jako děti nebo viděli v nějakém večerníčku (a že v drsnější podobě se objevila v detektivce dokonce vraždící opice, což dokládá klasik Poe v povídce Vraždy v ulici Morgue).
Ano, dneska už najdeme jen málo vyloženě originálních záležitostí. Ale to je, a vždycky bylo, v kreativní tvorbě zcela normální. Shakespere také bral inspiraci, kde mohl, a jaký to byl dramatik!
Proč objevovat Ameriku, když už je dávno objevená? Proč se pachtit za novými Hříšnými lidmi, když už je stejně nikdo nepřekoná? Není pak lepší, než nekonečné reprízy, čerpat pro novou výrobu rovnou z této bohaté studnice, a inspiraci přiznat?
Tak to udělal třeba Igor Bareš, když se nerozpakoval pochlubit inspirací nejenom vnějškovou podobou Marvanovým radou Vacátkem v postavě soudce z Četníků.
Chvályhodné bylo i to, že v minulém dílu se důležitou postavou stala maminka mladého četníka, kdy – podobně jako sl. Marplová za jiných okolností – pomáhá četníkům vyřešit vraždu pana barona.
A kdyby snad ještě k tomu byla literátkou, mohlo jít o zajímavý koncentrát Cmíralová (Batulková) - Marplová -Fletcherová. To už by ale bylo moc a uměnovědci by mohli namítat, že jde o přežitou praxi tzv. socialistického realismu, kde z několika postav s podobnými vlastnostmi autor vytvoří jednu dokonalou – např. M. Gorkij Matku.
Inspiraci mohl vnímavý divák vypozorovat i z hraní velitele četníků. Robert Jašków velice střídmou, až nijakou mimikou, odkazuje na mistra Beana v mistrovském ztvárnění role komisaře Maigreta, kdy překonal Gabinův stín.
Je vidět, že to nejlepší nejenom z české tvorby v četnickém seriálu zřetelně rezonuje.
Silně v něm rezonuje, a uším každého, kdo viděl aspoň jeden z dílů britského Poirota, to musí lahodit, že hudební doprovod včetně znělky jako by byl dvouvaječným dvojčtem hudby z Poirota, nebo snad potomkem s nezpochybnitelnými shodnými rysy.
(Poirot ZDE Četníci ZDE)
Na rozdíl od Igora Baraše, který se k inspiraci Vacátkem statečně přiznal, a hraje přitom v seriálu pokaždé jenom pár minut, ta hudba tam hraje mnohem, mnohem déle.
Aniž by ten, kdo hudební doprovod měl na starosti aspoň při mírném červenání připustil, že prostě mistrovskému motivu neodolal, a nechal se britským skladatelem Christopherem Gunningem přinejmenším, ehm, inspirovat.
Nikdo by mu hlavu neutrhl. Česká televize přece není Columbus, aby objevovala nové světy.
