„Pánové, právě se ozvala Vídeň. Panevropská komise a parlament se usnesli, že i když jsme formálně vyhlásili nezávislost, budou na nás dál nahlížet jako na součást mocnářství se všemi povinnostmi, které musíme respektovat.
Náš národní výbor neuznávají, a nic takového nepřipustí, s tím má špatné zkušenosti Španělsko, které se kvůli podobným tlakům málem rozpadlo. Tak co budeme dělat?
Víte, co je v sázce? Opravdu moc.
Panevropské dotace!“
Že je to poněkud překroucená analogie s Katalánskem?
Katalánsko se chce „trhnout“ od ústřední vlády a „zbytku“ Španělska v situaci, kdy má rozsáhlou autonomii, i jazykovou, správní orgány a další instituce, které mít v 18 roce české země, k vyhlášení samostatnosti a ke vzniku republiky by s velkou pravděpodobností ani nedošlo.
Katalánci mají smůlu, vlastně dvě smůly. Španělsko je součástí EU, jejíž orgány jasně daly najevo, že fragmentaci členských zemí nepřipustí. Že separatisty prakticky vyhladoví.
To „nad“ mocnářstvím žádná vyšší panevropská moc už nebyla, aby Vídeň ve snaze udržet české země v monarchii tzv. podržela.
A druhou „smůlou“, a zároveň štěstím je to, že Španělsko, respektive Madrid, není na kolenou po prohrané válce, jako před 99 lety byla Vídeň. Ta se na skutečný odpor vůči česko-moravským separatistům – omlouvám se za aktuální bruselský slovník – nezmohla, a tak jen vydávala silácká prohlášení kombinovaná s přísliby autonomie.
Takže Švejk by mohl říct:
„ Jó, bejt na tom Čechové tehdy tak dobře, jako dneska Katalánci, a autonomii už mít, tak bychom žádný svátek osmadvacátého října neměli a museli zařezávat – pokud by zrovna, ke vzteku, když už ho máme, nebyla sobota.
