Sobota dvacátého října vejde do análů domácí politické scény jako významný mezník. Do té doby to vypadalo, že komunisté a socialisti tvoří dva nesmiřitelné tábory.
Kromě u jedněch přiznaného, a druhých nepřiznaného obdivu k Marxovi, je nespojuje už nic.
Sobotní jednání ústředních výborů obou suverénních stran ukázala, že obdobné problémy, které před nimi vyvstaly je zapotřebí rázně vyřešit. Jsou jimi ztráta voličské přízně, úbytek členské základny, vnitřní nejednotnost a zejména vznik nebezpečných disidentských kroužků, které si říkají platformy. Navenek prý usilují o větší srozumitelnost stran - a přitom jim jde pouze o „palácový převrat“.
Předsedové Hamáček a Filip ukázali na hlavní zlo, které jednotu stran brzdí, na ony vzbouřenecké platformy. Žádný poctivý straník by už do nich neměl vstoupit a jejich samozvaní lídři by měli platformy rozpustit a převzít politickou zodpovědnost za zcestné chování.
Při takové shodě rázných postojů ke stupňující se vnitrostranické krizi v levicových stranách by nebylo od věci uvažovat o bližším propojení do Jednotného bloku levých, který by časem mohl přerůst do ještě těsnější integrity. Sídlem bloku by mohla být nezastavená budova KSČ na Třídě politických vězňů. Altnerův dům v Hybernské ulici ČSSD může brzy ztratit.
Programem Levého bloku by pak mělo být vyhlášení pětiletého plánu cesty k neosocialismu. Sociální demokraté by jako dobří hospodáři garantovali jeho ekonomickou životaschopnost, a komunisté by mu dodávali lidskou tvář.
