- Řeknu vám, pane docent, že z ideálů Listopadu toho ani do prvních švestek moc nevydrželo, ale to hlavní, to furt zůstalo!
- Ano? Ale minule jste přece nadával, ehm, měl jste samé kritické výhrady k poměrům, a najednou obracíte?
- Jsem uznalej člověk, proč bych měl pouze nadávat, jestliže na něco přece jenom hrdi být můžeme.
-A na co, prosím vás?
- Že nejsme takoví, jako bývali oni. Jinak by Jakeš se Štrougalem přece už v lednu devadesát museli vyfasovat aspoň tak patnáct, dvacet let, ne-li doživotí!
-A to by podle vás bylo nespravedlivé?
- Možná spravedlivé, ale nehuma, nehuma..
-Myslíte nehumanistické? Vždyť oni přece - tedy já byl u nich taky, že ano, ale jenom jako řadový - oni způsobili tolik…
- A bylo by snad humanistické po celoživotní práci jim tehdy odepřít možnost odfrknout si v důchodu a místo toho je na stará kolena strčit do kriminálu?
- Když je tam strčí až teď, to vám bude připadat humanistické víc?
- No jistě. Jen si to spočítejte. Rok až tři se povede vyšetřování, potom další léta se povleče soud, a když vezmeme v úvahu věk, že do stovky nemají daleko, tak..
-Všechno vyřeší milosrdná příroda?
-No právě. A humanisticky.
- To ovšem nic nemění na tom, že jsme se k nim zachovali dost nelidsky. Dovedete si, pane soused, představit, v jakémpak duševním rozpoložení byli, když třicet let čekali na úlevný trest, a ono nic? Copak při takové tíži svědomí si mohli v klidu užívat důchodu, pečovat o vilky, slavit první máje, psát Paměti? Pro ně to musela být psychická muka!
Víte, ono je hezké držet se zásady, že jako oni nebudeme, ale nesmí se to dogmaticky přehánět. Takhle se ti chudáci, po letech prožitých ve výčitkách svědomí, možná očistného pykání ani nedočkají.
Tomu vy říkáte kapitalistický humanismus, pane soused?
- - - - - - - - - -
