K těm dobrým zprávám, jichž je však pohříchu málo, patří i ta, z níž vyplývá, že i sám policejní prezident je jenom obyčejný člověk – jako my – jenž občas něco překročí, třeba povolenou rychlost.
Ovšem na rozdíl od většiny řidičů, kteří se snaží takový přestupek spíše ututlat, a nijak se jím nechlubí, třeba zaplacením inzerátu v novinách s textem, že za své konání jsou ochotni nést plnou zodpovědnost, policejní prezident se přečinem netají a nastavuje tvář i hruď spravedlivému potrestání.
Statečné chování a tíha zodpovědnosti, jíž na svá bedra vzal a nezříká se ji - třeba výmluvou, že spěchal na rychlou a tajnou policejní „realizaci“, se prostřednictvím tiskové zprávy prezidia stala předmětem zájmu médií a pozitivních komentářů.
Jako jediní však známe podrobnosti, jak „orgány“ na místě samém přestupek řešily.
-Chápu, mládenci, že v obci jet dvě stě dvacítkou je trochu moc, a vám se mohl zavařit radar. Takže:
jak to u d ě l á m e?
-Ty vole, to je Tuhej! Já bych to neřešil, to smrdí.
-No jo, ale co když nás zkouší, jestli držíme zásadu: padni, komu padni? Když mu pokutu nedáme, může nás napráskat Gibsonům.
- Ale co když nás nezkouší, a když mu pokutu dáme, nechá nás vyrazit?
-Ty, máš u sebe aspoň pětikilo? Já mám asi tak tři stovky, ale v drobnejch.,
-Tak, jak to uděláme, mládenci?
No snad mu těch osm stovek bude stačit, aby nás nechal normálně odejít…
