Byl normální život za normalizace takový, jako v Komárkově článku?

Chci předeslat, že proti novináři Martinu Komárkovi osobně vůbec nic nemám a k jeho zesnulému otci prof. Valtru Komárkovi chovám upřímnou úctu bez nejmenšího důvodu se vůči němu vymezovat.

A teď k věci.  

U Martina Komárka jsem oceňoval, že jako „seriózní“ komentátor si velmi často odskočil na pole aktuální politické satiry, a to jak v psané formě určené pro noviny, tak jako autor řady minutových Gumáků – skečů. Ty v počátku vysílání NOVY dnes a denně sarkasticky reagovaly na hlavní politické události, kdy dostávali na frak politici počínaje Havlem a konče třeba Sládkem.

Profesora Komárka jsem poznal velmi zblízka v době předvolební kampaně v roce 1992, kdy se stal volebním lídrem ČSSD. Udivoval encyklopedickými znalostmi a zároveň i humorem, s jakým různé životní a společenské situace uměl popsat. Sám měl v raném dětství velmi pohnutý život, potom se stal jakoby zrcadlem nové socialistické éry, jejího vzestupu i pádu.

Novinář Komárek mě překvapil, a to hned dvakrát. Jednak, když  se  z komentátora, který ne sporadicky kritizoval hnutí ANO a jeho předsedu, dokázal během pár měsíců přetransformoval do jedné z výrazných poslaneckých tváří hnutí - pravda, jen na jedno volební období. A podruhé, když v aktuálním článku v MF DNES „Normální život za normalizace“, velmi emotivně a z osobního pohledu líčí dvacet let onoho bezčasí. Napsal to výborně, zejména mladší čtenáři si mohli udělat obrázek, jak to u nás tehdy chodilo. A chodilo to opravdu tak, jak vylíčil. Tím mě ovšem autor jeho schopností nepřekvapil.

Zarazilo mě však, že za příklad normalizační rodiny použil zrovna tu svoji. A nikoli třeba některou rodinu z okolí, kde otce - také inteligenta - vyhodili z KSČ a pak z místa, matku, která nesměla dělat učitelku a syn ani náhodou  nemohl pomýšlet na novinářskou fakultu - a pokud už by ji měl čerstvě vystudovanou, těžko se s takovým rodinným škraloupem mohl ucházet o redaktorskou práci v krajském, natož pak v celostátním listu.

Martin Komárek byl zásadních martýrií bohudík ušetřen. Zavzpomínal z pozice tehdy mladého člověka, který žil v rodině - nemyšleno pejorativně - prominenta, kterého posrpnový režim na čas odstavil, poněkud, aniž by ho odstavil definitivně vyloučením z KSČ, a jenž pět let před listopadem opět zastával vysokou funkci.  

Normální, respektive obecně platné, to v normalizaci pro někdejší hlasité přívržence tzv. obrodného procesu přece nebylo.