I ve stravování je změna život, jak se říká. Neměla by ale přivést k fádnosti. Návrat k „normálu“ někdy totiž okolnosti – nebo manžel či manželka – nedovolí.
-Liduš, co bude k večeři? Dal bych si tak..
-Co by bylo? Rejže.
-Rejže? Už zase? Dyť včera z ní byl nákyp, předevčírem rizoto, předtím byla dva dny jako kaše – a dneska?
-Dneska k ní dostaneš páreček.
- Znova párek? Vždyť párky jsme měli v neděli celý den? Od snídaně do večeře a ještě jsi mi dala dva s sebou v pondělí do práce. A zase bude z konzervy, že jo?
-No přece těm konzervám, co jich máme plný sklep od loňska, nenechám projít lhůtu, aby se zkazily? No na mě se tak přihloupě nedívej, ty za všechno můžeš! Kdybys nesýčkoval, že když nás napadne virus, že pak v obchodech nic nebude, tak bych jako divá nenakupovala!
-Já, že jsem tě zblbnul? Dovol? Vždyť ty jsi skoupila i petrolejky a svíčky, jak ti radily ženský z práce, a taky jsi přitáhla domů sáňky a dvacet balení toaleťáku..
-Nech toho vymýšlení, a jez, než ti párek vystydne!
-Já bych si k němu, tak moc chtěl dát aspoň jednou čočku..
-Buď rád, že máš rejži. Je zdravá. Číňani jí jedí pořád, a vidíš, jak daleko to dotáhli.
To Nováková tenkrát všechnu čočku vykoupila, protože už nebyla rýže, kterou jsem skoupila já. Měla čočky plný kufr auťáku.
Takže Franta teď ke všemu baští čočku. A nestěžuje si, jak říkala Jarča, její starost o rezevy na horší časy totiž dokáže ocenit. Ne, jako ty, co pořád remcáš!
A víš, jak čočka nadýmá?
