Buď zdráv, moderátore!

Kdo si v sobotu před desátou večer přepnul na ČT1 nebo u ní věrně zůstal dál, mohl na pódiu hotelu Ambassador vidět živého Aleše Hámu a stejně tak živou Moniku Absolonovou.

U přenosu, jakým bylo předávání cen nejlepším atletům roku, by to ani jinak být nemělo.

Ale že to tak bylo, byl výsledek logistické operace televizních produkcí. Ještě kolem půl desáté totiž Monika Absolonová absolvovala v jednom z barrandovských studií taneční soutěž StarDance.

Kdyby už v Praze konečně zprovoznili teleportaci (snad s tím pohne magistrátní koalice ODS/ČSSD), bylo by přemístění otázkou mžiku, jak známe rovněž z obrazovky z poněkud jiných žánrů. Jenomže v sobotu byl osud hladkého zahájení atletického pořadu v rukou řidiče a jeho vozu.

Internetové vyhledávače ideálních tras nabízejí hned tři možné varianty zhruba desetikilometrové vzdálenosti, kterou lze zvládnout za 13, 14 nebo 16 minut. Protože přemístění se dělo pod rouškou noci, a v té době už na málo frekventované komunikaci(ve dne by tomu bylo naopak), je pravděpodobné, že řidič jel s vědomím příslibu od pasažérky, že: „Pokuty platím já.“

Zkuste se však vžít do situace té odvážné mladé ženy, která se zátopkovskou zaťatostí věřila, že souboj s časem vyhraje. A také vyhrála. Není to důvod k obdivu pevné vůle a notné dávky zdravého sebevědomí?

Nevím sice, zda Monika Absolonová pořad skutečně zahajovala, přepnul jsem později – to by byl malý zázrak, protože oba programy na sebe bezprostředně navazovaly a reklamní blok není gumový – avšak před desátou už byla na pódiu v plné parádě a s patřičným švihem Hámu doplňovala  .

Obdivuhodný výkon, kterým se vyrovnala mistru podobných kreací Karlu Gottovi.

No, kdyby to nestihla, zkušený Aleš Háma by si jistě poradil a režie s tím musela počítat. Ve světě showbyznysu to nikdy nebylo nic neobvyklého jít z kšeftu do kšeftu za každou cenu - dokud je šance.

Před mnoha lety o tom dokonce vyprávěl hořce komediální film se skvělými Marcellem Mastroiannim a Jeanem Rochefortem. Hráli  tam  „štěkaře“ a  baviče už bez ambic, které kdysi měli. Při všem tom smíchu z jejich věčné honičky z pódia na pódium, kdy občas už opravdu nestíhají, je jich vás  nakonec líto. Film měl příznačně ironický název: „Buď zdráv, umělče!“

Televizi pak náleží Cena za  Převoz roku.

Jan Dvořák