Jakoby do dubu mluvil od zimy do srpna osmašedesátého roku Leonid Brežněv do Alexandra Dubčeka, když mu se soudružskou trpělivostí dával najevo nelibost s jeho kočírováním pražského jara na cestu kontrarevoluce
Dubček však dobře míněné připomínky zkušeného bolševika přezíral a žil v zajetí představy, že pod jeho vedením dostane socialismus zcela novou, přívětivou nestalinistickou tvář. K víře v takový blud strhl většinu veřejnosti i partajníků, až na zdravé, nezrádcovské jádro.
Bylo ostudné, jak Dubčekova někdejší vřelá a přátelská objetí se starším „bratrem“ se s koncem jara stávala čím dál víc chladnější, až se Leonid Brežněv neubránil povzdechu, kam dal Saša oči. Tehdy však ještě s vírou, že Saša k rozumu dojde.
K rozumu Saša nedošel. A tak došla vojska.
Když se teď oba staří pánové, respektive soudruzi čas od času jako političtí důchodci potkávají v Záhrobí, v televizní místnosti, je patrné, že situace se obrátila, Dubček ví, jak hluboce se mýlil.
„Měl jsi pravdu, drahý Leonide, když jsi mě přátelsky upozorňoval, abych se na ty reformy vykašlal. Teď už vím, že socialismus byl a je skutečně nereformovatelný.“
„To jsem Sašo rád, že jsi k tomu taky bez nátlaku dospěl. Vidíš, radil jsem ti dobře, že to nemá cenu, ale ty ses držel svého. Kdybys dal na mě, mohlo všechno dopadnout jinak. To, že se socialismem se nic dál dělat nedá, to jsme u nás už dávno věděli, a tak jsme ho rychle přeskočili a pustili se do budování komunismu.
