Blanické rytíře ještě neposílej, Václave! Nejhůř teprve bude

Den kruté bratrovraždy v nejvyšších panovnických kruzích -  namísto příhodnějšího dne narození oběti, knížete Václava, - je u nás slavnostně připomínán jako svátek české státnosti. Budiž.

Bylo by ještě absurdnější, kdybychom  říjnový svátek  odluky od monarchie vyhlásili nikoli na osmadvacátého, ale slavili už  čtyři  měsíce  předtím, 28. června, v den, kdy "nám zabili Ferdinanda", protože na konci řetězce všech  posarajevských  hrůz byl  vznik ČSR.  Ale to nikoho bohudík nenapadlo.    

Nejvíce z  pradávného aktu krvavé politické kultury „vytěžila“ církev, která Václava prohlásila za svatého a za patrona české země. Proto se jeví dost ironicky možnost, zmíněná v dobové kronice, že pobožný kníže po napadení bratrem se nemohl uchýlit do chrámu, a tím si zachránit život, nikoli proto, že bylo zavřeno, ale že bojácný kněz před ním dveře vyloženě zabouchnul. Ale to už nikdo nepotvrdí ani nevyvrátí. S tím ať se vyrovná církev.

Důležité však je, že po staletí, zejména v dobách pro národ těžkých, plných útrap, byl svatý Václav vnímán jako poslední instance, která má českou zemi zachránit – moderně řečeno – v zásadně krizové situaci. Je totiž spojován s pověstí o blanických rytířích jako jejich vrchní velitel, který v pravý čas probudí vojsko k akci. Dnes se  jeho operační pole ovšem poněkud zužuje na vnitrostátní zásah ve smyslu elitní národní gardy nebo  rytířské milice  –  pro spasení před  hordami  cizáků máme 5 článek NATO a chystá se Eurovoj.

Svatý Václav, vojvoda české země,  zatím k  záchranné akci nepřistoupil. Domyšleno logicky to znamená, že nejhůře nám ještě nikdy nebylo. Což na jedné straně je milé zjištění, a všechny vlády od roku 1918  by si za to zasloužily  červené diplomy, avšak na straně druhé to nepřímo přitakává prognóze, že zlé časy nás neodvratně čekají. Ano, bude hůř!  A potom Václav zasáhne. Hlavně se neukvapit. Co kdyby bylo jednou ještě hůř než předtím jen domnělých nejhůř, a blaničtí rytíři by už byli mimo službu?