Kdybychom slavnou filmovou klasiku Antona Špelce ostrostřelce chtěli adaptovat z filmu pro pamětníky na dílko pro přítomníky, mohla by se fraška o následcích náhody s chybějící medailí změnit na politický thriller.
Je samozřejmé, že nenásilné aktualizaci by se nevyhnula ani věta o tom, kdo že jaký živočišný druh je, a ještě k tomu korunovanej. Spravila by to pouhá výměna jednoho slůvka za jiné.
A teď už se, vážení televizní diváci, ponořme do atmosféry střelecké klubovny, kdy zhrzený střelec Anton nevěří chlácholení kolegů, že důvodem pro to, že nedostal medaili, i když byl k udílení pozván, nebylo nic jiného, než obyčejná početní chyba. Anton totiž…
Chlapi, já náhodou moc dobře vím, co je za tím, že na mě medaile nevyšla. Žádný takový, že je špatně spočítali. Může za to velitel. Vydíral našeho Járu. Jo!
Když Jára s jeho klukem už potřetí vysklili okna na radnici, tak na něj velitel křičel, aby se ani neopovážil ještě někdy sejít s jejich Pavlíčkem, protože toho hodného hocha ten náš sígr, a to řekl doslova, prý kazí, a přivede ho do polepšovny. A když mu Jaroušek hrdě - a to má kluk po mě - odpověděl, že s kým se kamarádí je jeho věc, tak ho velitel varoval, že jestli ho neposlechne, bude se pan otec, tedy já Anton, brzy moc divit!
-No vidíš, Anton, že se není čemu divit. A ty to hned politizuješ.
