Americký transport – naše věrolomné selhání

Upřímnost spojenectví nejlépe prověří nečekaná situace. Takovou šanci – ve vztahu k americké armádě – jsme měli ve čtvrtek, a v této zkoušce jsme ostudně neobstáli. 

Dali jsme přednost vlastnímu pohodlí a osobním záležitostem před neodkladnou potřebou amerického vojenského transportu přesunout se urychleně na místo určení a plnit tam důležité bezpečnostní poslání globálních rozměrů.

Tři, či pět šest hodin zdržení na dálnici - nic neobvyklého i za běžného provozu civilních vozidel - jsme nazírali nepokrytě politicky, a přiznejme otevřeně, že s výrazným protiamerickým ostnem. Jako bychom neviděli, nebo snad nechtěli vidět rozdíl mezi častým pohybem sovětských okupačních jednotek po našich silnicích v době nesvobody a  ojedinělými přesuny spojenecké armády v dnešních svobodných poměrech u nás.

Hysterii řidičů propadl i jinak chladnokrevný premiér a „postavil do latě“ ministry obrany a dopravy. Situaci prohlásil za krizovou a nařídil, aby transport dočasně  - do setmění – dálnici opustil a klidil se z dohledu veřejnosti. To byl, ať chceme nebo nechceme, přímo ukázkový populismus.

Abychom my mohli někam dojet, tak vojáci museli ztrácet cenné hodiny, než směli pokračovat v cestě do Rumunska. A není pravda, že zdržením transportu se nic nestalo, protože vojáky stejně nečeká bojové nasazení.

Nečeká, zatím ne. Ale voják vždy musí jednat tak, jakoby do boje šel, musí být připraven. Kdyby nepřítel, a dobře víme, kdo by jím byl, zaútočil, pak by se v Rumunsku bojovalo i o Česko. Tuhle logiku jako bychom hodili za hlavu. Američtí spojenci si naše neempatické a sobecké jednání opravdu nezasloužili. Dovolil by si snad před pár desítkami let předseda vlády, nebo dokonce pouhý ministr, omezit přesun sovětských spojenců? A teď si premiér na skutečné garanty míru a svobody vyskakuje! 

Stydíme se aspoň trošku?