Ach, ta trapná předvolební nejistota - kdo je nejvíc vysmátý?

Pod tíhou sice poněkud odlišných – ale jen o vous – průzkumů, jak by volby mohly dopadnout, dostává psýcha předních politiků pořádně zabrat.

Jedni si kladou mučivou otázku, prolezeme? Vůbec?

Ti ambicióznější míří výš, chtěli by se aspoň přiblížit desítce.

Úplně nejambicióznější mají sice čtvrtinu hlasů už teď v kufru, ale na suverénní vládnutí by to bylo málo, a s těmi, kdo celou dobu od listopadu jenom kradli, jít nechtějí, stejně jako ty klasické zlodějské partaje zase odmítají jít s nimi. Zoufalá situace.

V šílené atmosféře politických nervů vybičovaných k prasknutí se však najdou i výjimečně odolné osobnosti ošlehávané po dvacetiletí tak silnými sněmovními a vládními větry, že i v „předvečer“ voleb mají tito politici klidné spaní, a jsou doslova vysmátí, přestože je čeká  spíš strmý pád, než strmý vzestup. Přesto závisti nepodlehnou. Je totiž slepá.

Já? Já jsem vysmátej. V kůži Babiše bych rozhodně být nechtěl.

Na rozdíl od něho mám naprostou jistotu, že premiérem dál už nebudu.

Ale on to ještě jisté nemá, že jím bude.