Aby paměť nebyla krátká

Slovákům lze závidět, jak poeticky, na rozdíl od tvrdě znějícího ÚSTRu v Česku, nazvali instituci, která se zabývá zkoumáním kontroverzní minulosti – Ústav paměti národa. A paměť může sahat do historie hodně hluboko.

Ani u nás není Ústav  pro studium totalitních  režimů bičem (jak staré struktury říkají) výhradně na minulý – poslední – režim, ale zabývá se i tím předposledním, Protektorátem a dobou po Mnichovu, co mu předcházela. Víc totalitních režimů u nás zatím nebylo. První republiku lze z totalitních praktik spolehlivě vyloučit a předcházející monarchie byla pro Čechy porobou s osvíceným mixem demokracie a autoritativních prvků.

Aniž by ÚSTR opomíjel protektorátní éru, zásadním způsobem se zasloužil především o osvětlení naší minulosti počínaje šestačtyřicátým rokem s vítězstvím KSČ ve volbách, následnou porážkou buržoazie po roku 48 a budováním tzv. reálného, i když v praxi nereálného socialismu.

Pamětníkům poválečné éry až k roku 89, kterých jsou u nás ještě milióny, Ústav poznenáhlu otevíral oči. Jedny jen utvrdil v jejich dávném přesvědčení, v jak nešťastné době jako drobná kolečka v soukolí režimu žili, když bony si museli kupovat i za 6 korun jeden – a druhé, aspoň část z nich – přiměl k hluboké reflexi a studu za to, jak hanebně režimu sloužili. Ti mladší z nich se proto po Listopadu už léta  upřímně snaží neslavnou minulost  si poctivě „odpracovat“ angažováním v politickém životě, ve vrcholovém managementu nebo vlastnictvím výrobních prostředků.

Po téměř třiceti letech, která uplynula od jiskry, z níž vzešel plamen, je dobré si paměť připomínáním tříbit a oživovat. Přichází doba, kdy někdejších mladíků, dnes mužů po padesátce, se vnuci budou ptát, zda na Národní třídě, či někde jinde byli.

-Jé, tady jsem Jirko na záběrech já. Vidíš?

-To seš ten vepředu, dědo?

-Vepře…vepředu? No, to zrovna ne, já jsem ten třetí  zleva..

-Dědo, ty jsi ten, co..  

-Ale, to vlastně já nejsem, pletu si to s Palachovým týdnem, my jsme tehdy byli jinde