A na decibely vítězí Jan Fischer!

Musím přiznat, že po zveřejnění informace, že zhruba čtyřicet diváků z tak zvaného Fischerova křídla publika při jeho prima duelu se Zemanem nepřišlo do sálu zcela spontánně a obdrželo finanční refundaci –

– na rozdíl od uměleckých a jiných špiček, které přispěchaly na oslavu Fischerových narozenin do zcela jiného sálu, a šly by zajisté blahopřát i panu Zemanovi, kdyby se tak nešikovně nenarodil právě jindy – očekával jsem celou škálu kritických hlasů na placené publikum. Od poťouchlé ironie a nechutných ošklivostí až po seriózní analýzu, co jiného jsme také mohli od člověka s takovou minulostí čekat.

Nestalo se tak.  Rozum zapracoval. Vždyť co jiného také měl Fischerův volební štáb dělat, než zaplnit volná místa, a to za cenu nikoli každou, ale za cenu obvyklou, když už se jim v časovém presu nepodařilo aktivizovat vlastní rodinné příslušníky či přátele.

Osm stovek – mezi námi – dneska nejsou žádné peníze. A přitom za ně dokázalo motivované publikum odvést nadprůměrný výkon. Tleskalo, s prominutím, jako divé odpovědím Jana Fischera, a na slova protikandidáta reagovalo podle očekávání – jako diváci v La Scalle nespokojení s výkonem sopranistky. Jen to bučení nebylo zřetelně slyšet, to ale lze možná přičíst na vrub zvukařům.

Podstatné bylo rovněž to, že ona „čtyřicítka“, což mimochodem byla jen pouhá čtvrtina Fischerova publika, dokázala k náležitým reakcím strhnout  i  ostatní, tedy neplacené diváky, což se blahodárně projevilo na výrazně vyšší hodnotě decibelů intenzity potlesku naměřené hlukoměrem, než u publika Zemanem neplaceného vůbec. 

Otázka, je–li na místě vůbec nějaká, měla by směřovat k obecnější úvaze zacílené spíše k budoucnosti takových besed v komerční televizi a k volebním štábům. Zda raději pustit pár korun – nějakých třicet tisíc – a pak „na decibely “ očividně vyhrát? Anebo být skot a potupně, při vší výřečnosti, exaktně prohrát?

Lze doufat, že organizátoři Moravcovy superbesedy v ČT se všemi kandidáty, a rovněž za účasti publika, v rámci zachování korektnosti buď zaplatí všem přítomným, a to bez možnosti nějakých bonusů od volebních štábů kandidátů, anebo vyhlásí zákaz veškerých reakcí, spontánních zejména.  Diváky u televizorů by to mohlo zbytečně ovlivňovat, a mají snad vlastní rozum.

Případné obavy o neregulérnost samotného aktu voleb způsobených například možnou finanční motivací voličů, tedy hlasu např. za osm stovek pro konkrétního kandidáta, lze předem vyloučit. To by se ta vynaložená miliarda musela zaručeně otočit.

Jan Dvořák