Piráti zvolili sebedestrukci Hřibem

Bylo to krásných 14 let, kdy jsem mohl volit stranu, která byla více než jen menší zlo. Jenže ten čas končí. Ač jsem byl dlouho optimista, Piráti si s Hřibem zvolili sebedestrukci a není už žádná šance se z této situace dostat.

Ze situace se radují skoro všichni. Strany i voliči vládní koalice i opozičních stran jásají, jelikož se konečně povedlo Piráty rozeštvat. To, co sociologové předpovídali už před řadou let, a stále to nepřicházelo, je nyní skutečností. Piráti byli trnem v oku skoro všem – kradli voliče a nedali se podplatit.

V době svého raketového úspěchu v roce 2017 vynaložili na jeden získaný hlas rekordně nízkou částku. Voliči hrdě sdíleli svou volbu. S penězi, které dostali, se ale mnoho změnilo. Klíčem k jejich úspěchu byla autentičnost. Byla to strana, která řešila věci, které lidi pálí, respektive pálí jejich cílovou skupinu. Ve straně bylo mnoho různých „exotů,“ které si dnes už ani nedokážeme představit, ale přesto, že se tehdy říkalo, že straně škodí, bylo to spíše naopak. Názorová pluralita a různorodost, jistá exotika, k Pirátům prostě patřila. Už tehdy se ale objevovaly hlasy, že by se strana měla jaksi „vyčistit“ a normalizovat. Celkově to ale klapalo, Piráti makali, a přicházely další úspěchy v eurovolbách i krajích. Nikdo tehdy nemluvil o nějakém levicovém nebo pravicovém křídle.

V roce 2017 měli Piráti jen okolo 400 členů. To se ale změnilo, dnes jich je okolo 1200. „Imigranti“ ale stranu změnili. Jedním z takových imigrantů byl i nynější předseda Hřib. Když se k Pirátům přidal, působil jako někdo, kdo do této party nepatří. Kravaťák, který dokázal hodinu mluvit a odpovídat na otázky moderátorů, aniž by se posluchač cokoliv dozvěděl. Zatímco Piráti nebyli zvyklí být typickými politiky, Hřib jím byl od začátku. Když vedl kandidátku do magistrátu, působilo to zvláštním dojmem, ale v té době byl jen další exot v pestré „zoo“ lidí a nějak to prostě sedělo. Jenže postupně se kolem Hřiba začala budovat jistá struktura, která v posledních dnech dokonce dostala jméno – „Hřib tým“.

I autentičtí Piráti se ale měnili. Říká se, že moc a politika mění lidi, a je to pravda. Drtivá většina lidí není dostatečně silná, aby tomu nepodlehla. Jen skutečně výjimečné osobnosti dokážou buď odolat, nebo odejít ve správný čas. Základní jádro poslanců Pirátů to ale nebylo. Přesuneme se však trochu zpátky. Touha Pirátů nebýt označováni za extrémisty a zalíbit se tradičním stranám vedla nejprve ke spolupráci se STAN a následně k účasti v koalici s ODS. Už tehdy se začal projevovat tzv. efekt Bartoše. Neskutečně charismatickému předsedovi plnili straníci doslova každé přání, bez jakékoliv snahy o kritický pohled na věc. Schválili mu koalici se STAN i účast ve vládě. Dokonce po fiasku s digitalizací stavebního řízení za ním straníci slepě stáli a byli schopni dělat nesmysly, aby ho podpořili. Zmínit lze tragickou tiskovku Richterové a Michálka. Další ze staré „skvadry,“ Ferjenčík, se zesměšnil osobní kampaní do Evropského parlamentu, kde se profiloval jako Ježíš – po tomto výkonu mu straníci podobné aktivity na dva roky zatrhli.

Kdo byli mezi těmi 800 novými členy, kteří se k Pirátům po jejich úspěchu připojili? Bezpochyby i kariéristé a manipulátoři, které úspěch přitahuje. A kolem staré skvadry začaly vytvářet svoje struktury. Objevila se novinka – stěžování si na tzv. „levicové křídlo“. V tom se angažoval Michálek, a nakonec i Bartoš podrazil svou bývalou spolupracovnici Michalindu. Díky jednomu neobratnému vyjádření se stala obětním beránkem celého boje proti „levicovému křídlu,“ ačkoliv fakticky nic takového ve straně neexistovalo. Tzv. levicové křídlo většinou reprezentovalo původní členy, kteří byli nepohodlní novým manipulátorům, protože jim překáželi v přeměně Pirátů na standardní středo-pravicovou stranu.

Tady se začínáme dostávat zpátky k Hřibovi. Jako primátor patřil spíše k těm lepším, kdo Prahu vedli. Po přestávce se zpovykanou Krnáčovou se začalo investovat, spustila se bytová výstavba, stavěly se P+R parkoviště, rozjelo se metro D a kromě kauzy Dozimetr, jenž se dotýkala pouze STANu, nebylo nic, co by Hřibovi kazilo reputaci. Ze 17 % se Piráti po čtyřech letech vyšplhali na téměř 18 %. Jenže Hřib si naběhl, když vyměnil primátorské křeslo za post náměstka pro dopravu, a začal být spojován se sabotováním automobilové dopravy cyklopruhy a zácpami. Neřešme teď, zda a jak moc je to jeho vina – důležité je, že voliči, mnohdy i voliči Pirátů, si myslí, že ano. Z Hřiba se stal otloukánek v koalici, jelikož ODS i ANO si nenechají ujít příležitost do něj rýpnout.

Poslední roky čekala Piráty černá série. Do Parlamentu sice patrně udrželi své voliče, ale voliči STAN jim jejich poslance vykroužkovali a význam Pirátů v Parlamentu se zredukoval na minimum. Následovaly eurovolby, kde Piráti ztratili dva ze tří europoslanců – ztráta hlasů byla po vládním angažmá citelná. A popravu završily krajské volby, kdy Piráti přišli téměř o všechny kraje. Přesto malá, ale hlasitá skupina „voličů“ Pirátů stále více veřejně vykřikuje, že za všechno může „levicové křídlo“ ve straně.

Odbočme krátce k vládě. Fialova vláda je mimořádně neúspěšná. Paradoxně, pokud sečteme preference STAN a Pirátů, jejich součet je oproti volbám dokonce mírně lepší, ale koalice SPOLU je ta, kdo nejvíce ztrácí. Snažit se profilovat Piráty jako pravostředovou stranu a přetahovat voliče z tohoto zmenšujícího se ostrůvku nedává smysl. Naopak, logické by bylo využít levicové křídlo a oslovit spíše voliče ANO a Soc Dem. Tedy pokud nechceme, aby příští vládou byla ANO+SPD+Stačilo.

Ale teď zpět k Hřib týmu, respektive menší odbočka. Profesor Koukolík ve své publikaci „Základy stupidologie“, která se snažila vědecky definovat lidskou hloupost, popsal tzv. „štábní syndrom“. Tento fenomén je popsán zejména z válek, kde ve štábu vládne nadšení a víra ve vlastní úspěch natolik, že se celý štáb velitele a jeho generálů ocitne naprosto mimo realitu. Jakýkoliv jedinec v takovém prostředí se bojí na situaci upozornit a raději se připojí k tomuto chování. Projevem štábního syndromu je přesvědčení štábu o své neomylnosti, schopnostech a pravdě, což znemožňuje jakýkoliv návrat k realitě.

Ve štábech politických stran to není příliš odlišné a je patrné, že i „Hřib tým“ a „Bartoš tým“ (mezi těmito týmy patrně existuje větší či menší průnik) začaly podobným syndromem trpět. Bartoš tým je přesvědčen, že Bartoš provedl digitalizaci stavebního řízení správně, a viníky považuje za vnější (ANO, ODS, Hospodářskou komoru), což vyústilo v nepodložené konstrukce na tiskových konferencích. Na druhé straně Hřib tým je přesvědčen o Hřibových kvalitách, věří, že dělá vše dobře a že je velmi oblíbeným politikem. Volební neúspěchy si opět vysvětluje vnějšími příčinami – „levicovým křídlem“.

Už tento vzorec ukazuje, do jakých problémů se Pirátská strana dostala, protože její vedoucí představitelé naprosto ztratili schopnost sebereflexe a štábní syndrom brání jakémukoliv obnovení. Podstatně závažnější je ale to, že o své pravdě dokážou přesvědčit i většinu členské základny, což do budoucna vylučuje jakoukoliv možnost korekce.

Zvolení Hřiba předsedou strany je nelogické, samo o sobě by ani tak nevadilo, mnohem horší ale je, co se stalo spolu s tím. Citujme nyní již bývalého člena ČPS Michala Gilla:

„Během října sepsala skupinka členů strany okolo Zdeňka Hřiba, náměstka pražského primátora, reformní balíček, který nazvala „Nová pirátská vlna“. Nejdříve šlo o ideový dokument, který si ale obratem Zdeněk Hřib vzal za svůj a následně jej i coby přílepek k nesouvisející změně stanov vpašoval na fyzické jednání Celostátního fóra v Praze 9. listopadu a spojil s jeho přijetím svou kandidaturu na předsedu strany.“

Podle něj tento balíček „narušuje také třeba rovný přístup členů k možnosti kandidovat“ a dále likviduje dělbu moci ve straně, jelikož „Republikový výbor bude nově bezpečně nejmocnějším orgánem ve straně“ s mnoha pravomocemi. Navíc skrytě ruší zákaz Ferjenčíkovi kandidovat.

Tento revoluční balíček byl schválen většinou čtyř členů, a to díky způsobu jeho návrhu, balení a procpání bez možnosti o něm rozumně diskutovat.

Nelze se tedy divit, že se doslova roztrhl pytel s lidmi, kteří ze strany okamžitě odcházejí. Následky jsou jasné. I kdyby Piráti dopadli bídně v příštích volbách do Parlamentu a i kdyby se členská základna probrala, množství odcházejících lidí je natolik vysoké, že pro udržení moci bude Hřibovu týmu postačovat i omezenější skupina zastánců ve straně.

Příběh Pirátů tak nakonec dopadl bídně. Stranu okupovali oportunisté, kteří ji mění ke svému obrazu, a jejich přesvědčení o své pravdě a především o tom, že za problémy může vždy někdo zvenčí, tuto stranu stáhne do propadliště dějin. Oportunisté ukradli značku Pirátů a nepustí ji, i za cenu zničení celé strany.

Mnozí členové stále věří, že se věci obrátí k lepšímu, ale i když to bolí, měli by se postavit čelem k realitě. Stranu ztratili a není šance na změnu. Nejlepším řešením pro ty, kteří nepatří do „Hřib týmu,“ je tedy stranu opustit. Jelikož jsou to stále dobří a mocí ještě nepostižení lidé, mají šanci zkusit vytvořit něco nového, i když tak přitažlivý název strany už nebude možné trumfnout. Na politickém spektru se ale otevírá velký prostor.

Z druhé strany došlo k nedávné likvidaci Soc Dem, která si zvolila Maláčovou, jež prahne po spolupráci s antivax národoveckými komunisty ze Stačilo a touží opět po ministerském křesle v Babišově vládě, které by takto mohla získat. Pro levicověji smýšlející liberální voliče zde již není žádná alternativa. Buď k volbám nepřijdou, nebo se někdo zmátoří a pokusí se nenechat příští parlament Fialovi, Babišovi, Okamurovi a Konečné, případně dalším exotům.