Evropo jednej!

Evropa stále doufá v „mírovou dohodu“ s Ruskem, které mezitím vede fašizující válečnou ekonomiku, porušuje smlouvy a rozkládá Západ. Jak dlouho si to ještě necháme líbit?

V pozadí probíhajících „mírových jednání“ o Ukrajině se všeobecně šíří představa o tom, že pokud se uzavře nějaký uspokojivý mír pro Rusko, tak nás čeká zářivá budoucnost. Rusko se uklidní, obnoví se obchodní vztahy a všichni budeme šťastně a vesele opět žít v klidu a míru. Rusko je spolehlivý partner pro jednání, se kterým uzavřené dohody platí. V tomhle ohledu se mluví hlavně o Ukrajině, co se tam děje, co má obětovat, ale už vůbec se nemluví o Rusku. Rusko jsme akceptovali takové, jaké je, a vůbec se neřeší, co říká tamní propaganda a co se v tomto státě děje. Tak nějak si lidé zvykli, že tam vládne diktátor, je tam cenzura a násilně se potlačuje jakýkoli odpor, je to pro ně normální a Rusko si to může nechat, když nás nechá na pokoji. Jenže tenhle způsob myšlení nás bohužel odsuzuje k něčemu úplně jinému. Pochopení Ruska, nebo spíše Putina, jeho cílů a metod je totiž pro budoucí vývoj naprosto klíčové.

Jaký je mediální obraz EU v ruských médiích?
První, o čem by se mělo mluvit, je, co o Evropě každý den Rusům říkají kremelská média. Podle dostupných kvantitativních dat je drtivá většina zmínek o EU na hlavních ruských TV kanálech negativní (cca 85 %) a zasazená do explicitně nepřátelských narativů. Objevují se faktické informace (nehody, volby, protesty), ale skoro vždy jsou interpretované tak, aby zapadaly do obrazu EU jako chaotického, morálně zkaženého, rozpadajícího se a Rusku nepřátelského útvaru. To znamená, že dominantní funkce není informační, ale mobilizační a propagandistická – vytvořit v hlavách publika obraz EU jako nepřítele.

V ruském oficiálním diskurzu se EU a okolní Evropa nejeví jako „normální partner“, ale jako nepřátelský projekt, který zasahuje do sféry vlivu, již si Moskva nárokuje přinejmenším na území bývalého SSSR. Doktrinálně se to opírá o koncept „privilegovaných zájmů“ a „blízkého zahraničí“ – tedy myšlenku, že Rusko má legitimní právo blokovat vstup sousedů do struktur EU a NATO a znovu si kolem sebe vybudovat nárazníkovou zónu, podobnou někdejší železné oponě. Putin dlouhodobě mluví o rozpadu SSSR jako o „geopolitické katastrofě“ a o „historickém Rusku“, kam v jeho výkladu spadá i velká část dnešní Ukrajiny; ukrajinská státnost je v jeho textech a projevech popírána. EU je čím dál častěji rámována jako „přímý nepřítel“ a nepřátelská, militarizovaná organizace, jejíž oslabení nebo rozpad by pro Rusko nebyl problém, ale výhodný výsledek. Mimo samotného Putina a Lavrova to pak na státních TV „dotahují“ propagandisté a někteří poslanci Dumy, kteří otevřeně fantazírují o zničení či ponížení Německa nebo Berlína – tyto hlasy je rozumné brát trochu s rezervou, ale Kreml je zároveň netlumí, takže dobře dokreslují, jak revizionisticky dnešní režim přemýšlí o evropském uspořádání.

Co je dnešní Rusko?
Dnešní Rusko je podle většiny seriózních žebříčků a politologů tvrdá autokracie s extrémní mírou represe, která má řadu fašizujících rysů – agresivní ultranacionalismus, kult vůdce, militarizaci společnosti a expanzivní válku vedenou s otevřeně genocidní rétorikou vůči Ukrajincům. V indexech typu Freedom House nebo RSF patří Rusko mezi vůbec nejméně svobodné země světa, s prakticky zničenou opozicí a nezávislými médii a s trestními paragrafy za jakoukoli kritiku armády či války. Lidskoprávní organizace, které to monitorují (OVD-Info, projekt „Political Prisoners. Memorial“, Rada Evropy apod.), mluví o tisících lidí pronásledovaných z politických důvodů a o stovkách až zhruba tisícovce politických vězňů v užším smyslu, plus desítkách vězněných novinářů. K tomu je potřeba přičíst i ty, kteří režim „řeší“ jinak – vynucená emigrace, fyzické útoky, podezřelá úmrtí kritiků a opozičních politiků.

Může se ruská válečná ekonomika zastavit?
Současný růst ruské ekonomiky je z velké části „nafouknutý“ válečnými výdaji. Stát pumpuje obrovské prostředky do armády a zbrojního průmyslu, vojenské výdaje se pohybují kolem 7–8 % HDP a tvoří značnou část federálního rozpočtu. Průmyslový růst táhnou hlavně zbrojovky a navázané obory, zatímco civilní výroba jako celek stojí nebo roste jen velmi slabě. To se promítá do trhu práce: nezaměstnanost je extrémně nízká, výrazně rostou mzdy v „válečných“ odvětvích a u vojáků, ale velká část obyvatel (důchodci, učitelé, zdravotníci, nižší veřejný sektor) reálně chudne kvůli inflaci a drahým úvěrům. Statisticky tak Rusko vykazuje solidní růst HDP, ale jde hlavně o růst založený na výrobě zbraní a munice, tedy na nízké produktivitě a vysokém rozpočtovém deficitu, který dlouhodobě zhoršuje strukturu ekonomiky a životní úroveň mimo „válečnou“ bublinu.

Kdyby se válečná ekonomika „vypnula“, přišel by nejprve tvrdý šok: odpadla by hlavní poptávka, která dnes drží průmysl a zaměstnanost, a HDP by krátkodobě pravděpodobně klesl, s růstem nezaměstnanosti zejména v regionech závislých na zbrojovkách a armádě. Stát by sice uvolnil obrovské prostředky, které dnes spalují zbraně, ale musel by řešit restrukturalizaci celých odvětví, sociální náklady veteránů a propouštění. Navíc tu není jen „vypnutí války“, ale i to, co se stalo během ní: řada civilních, mírových firem byla vytlačena, poškozena nebo zanikla – přišly o lidi, know-how, technologie i trhy. Tyto ztráty nejsou jednoduše vratné; nejde jen přepnout zpět na předválečný stav. I v optimistickém scénáři by proto následovalo delší období bolestivé restrukturalizace, kdy by se ekonomika teprve musela přeorientovat z válečné spotřeby na civilní investice a produktivní růst, a bez technologického a finančního otevření vůči světu by ten růst zůstal velmi nízký.

Z čistě mocenského hlediska by pro Putinův režim bylo velmi výhodné dosáhnout částečného uvolnění sankcí a přístupu k alespoň části zmrazených aktiv, protože by tím získal finanční a technologický kyslík pro stabilizaci přehřáté válečné ekonomiky a mohl dál udržovat vysoké zbrojní výdaje, aniž by tolik dusil vlastní obyvatelstvo inflací, daněmi a škrty. Renomované analýzy zároveň varují, že Rusko má dlouhodobý vzorec chování, kdy využívá „příměří“ a kompromisy k přezbrojení a přípravě další agrese, takže předčasné nebo příliš štědré uvolnění sankcí by spíš zvýšilo jeho schopnost válku prodlužovat nebo po pauze znovu otevřít – případně ji exportovat jinam. Do toho zapadá i ruská snaha rozštěpit Západ: oslabit jednotu mezi USA a EU, využít vnitropolitických změn v USA a podporovat proruské či euroskeptické síly v členských státech EU tak, aby se co nejvíce rozložila koordinovaná sankční a bezpečnostní politika NATO.

Je Rusko spolehlivý partner při uzavírání dohod?
Pojďme se podívat na historii dohod týkajících se Ukrajiny. I když pomineme starší Budapešťské memorandum z roku 1994, na kterém se Rusko podílelo ještě před Putinem, už samotné dohody uzavřené přímo za jeho režimu systematicky potvrzovaly územní celistvost Ukrajiny – a byly následně porušeny. Smlouva o státní hranici z roku 2003 a navazující dohoda o společném užívání Azovského moře a Kerčského průlivu výslovně vycházely z tehdejších hranic Ukrajiny a předpokládaly jejich respektování i mírové řešení sporů, Charkovské dohody z roku 2010 zase implicitně uznávaly, že Krym je ukrajinské území, na němž má Rusko jen pronajatou námořní základnu. Minské dohody z let 2014–2015 pak měly vést k příměří, stažení ruských sil a k obnovení kontroly Ukrajiny nad jejím územím a hranicí; místo toho byly dlouhodobě porušovány a nakonec Moskvou fakticky odhozeny těsně před zahájením otevřené invaze.

Podtrženo sečteno, máme tu co do činění s velmi nebezpečným fašistickým režimem. Jeho rétorika vůči nám je čistě nepřátelská a jeho stabilita je podmíněna rozjetou vojenskou ekonomikou, jejíž zastavení by mohlo režimu zlomit vaz. Zároveň je tento režim nespolehlivý partner, který uzavírá dohody, aby je využil a následně porušil. Cílem Putina je pomsta Západu, USA a EU a není to ani nějaká touha ovládnout Západ. Putinovi bude stačit, pokud obnoví sféru vlivu SSSR a rozloží a poníží mocné západní státy.

Rusko zcela jistě dosáhlo neuvěřitelných triumfů. Sice ne na bitevním poli Ukrajiny, ale naopak na místech, kde by to člověk vůbec nečekal – v USA. Nová národní bezpečnostní strategie USA v plném rozsahu ukázala, co se Rusku povedlo. USA vybudovalo obrovskou silnou armádu, která mu nebyla nic platná, když Rusko podpořilo svého koně a ten nyní tuto armádu neutralizoval bez jediného výstřelu. Ani EU na tom není úplně nejlépe, i když pořád o dost lépe než USA. Zásadní oslabení EU se povedlo skrze Brexit, Slovensko a Maďarsko je nyní plně proruské a funguje jako efektivní brzda snažení celé EU, naše nová vláda se k tomu hodlá patrně též přiblížit. Francie žije ve strachu z nástupu Národní fronty, v Německu pomalu eroduje Brandmauer – protipožární zeď proti AfD.

Možné scénáře do budoucna
Představy o konci ve stylu finského scénáře, tedy že Ukrajina si zachová územní celistvost výměnou za ztrátu části území a tím celá tato epizoda skončí, jsou naivní. Nedávno zveřejněný 28bodový plán USA by přímo otevíral cestu Rusku ke snadnému dobytí zbytku Ukrajiny. Rusko by si mohlo odpočinout, připadla by mu území, která by jinak muselo dobývat dva roky, a „obejití Maginotovy linie“ v kombinaci s decimací a odzbrojením ukrajinské armády by mohlo velmi snadno vést k opakované a tentokrát úspěšné třídenní speciální vojenské operaci.

Rusko by ale nemuselo Ukrajinu vůbec dobývat vojensky, bohatě by stačilo, kdyby se mu povedlo propagandisticky rozložit ukrajinskou společnost a mohlo by neutralizovat Ukrajinu pro sebe příznivým politikem, stejně jako to udělalo s Gruzií. Hypoteticky by pak mohla Ukrajinu obrátit proti EU, nebo ji alespoň používat jako Bělorusko pro přesuny svých vojsk.

Válkou vysílená Ukrajina by ale nemusela být vůbec dalším cílem, problém by se mohl odložit na „potom“. Bojovými zkušenostmi zocelená a ostřílená ruská armáda by se mohla přesunout k bleskovému přepadu Pobaltí a otestovat funkčnost 5. článku NATO. Jak se ukazuje, Trumpova USA by v následujících 3 letech nemusela být spolehlivým partnerem. Reakce armád EU by mohla být pomalá a problematická a než by se dokázaly zformovat k efektivní obraně, bylo by Pobaltí obsazeno a země EU by uvalovaly sankce, protože zpětné dobytí by bylo velmi náročné. Koneckonců ruská armáda má na rozdíl od těch evropských výrazné bojové zkušenosti.

Pokud by tedy test článku 5 ze strany Ruska prošel, mělo by to dalekosáhlé důsledky a faktický rozpad NATO a obranných struktur. Pokud zapojíme ještě částečnou infiltraci zemí EU proruskými vládami, mohli bychom se velmi divit, v jakém světě jsme se najednou ocitli. Zcela jistě ale můžeme vyloučit „mír“ jako tu nejméně pravděpodobnou možnost.

Co dál?
Pokud má v něčem Putin a Trump pravdu, tak v tom, že Evropa je slabá. Jenže ta slabost je výsledkem demokracie. Politici si to nechtějí moc rozházet u svých voličů, a tak volí vždy co nejmírnější cestu. Krásným příkladem je i Fialova vláda – rétorikou Ukrajinu silně podporovala, muniční iniciativa skutečně pomohla, ale v celkové pomoci, kterou republika Ukrajině darovala, bylo lepší i Slovensko (částečně pod Ficovou vládou). Přitom hlavní zbraní opozice bylo to, že vláda utrácí peníze na Ukrajině, místo toho, aby je používala u nás. Nejenže se nevyplácela, ale ještě vydělávala na uprchlících. A ještě kvůli tomu (částečně) prohrála.

Bohužel historická zkušenost má své limity a stejně jako společnost už zapomněla na nemoci před érou očkování a bují různá anti-vax sdružení, stejně tak zapomněla na válku a nepřipouští si, že by mohla nějaká válka na našem území nastat. Válka se pro nás stala neuvěřitelnou fikcí, kterou vidíme pouze v televizi a odmítáme si ji připustit i za cenu toho, že budeme ustupovat ze svobody a morálních zásad.

Pro pochopení toho, co dál, je potřeba si nejprve uvědomit, co je „prvotní příčina“ současné situace. Ta je velmi jednoduchá, je to Putin. Putin je ten, kdo dal rozkaz, a díky tomu nemůže uhnout a ani nemůže zastavit válečnou ekonomiku. Problémem nemusí být nutně ruský režim, jelikož i v historii se stalo, že pouhá výměna vedoucí postavy režimu umožnila výrazné reformy a změnu přístupu, jako v případě nástupu Chruščova nebo Gorbačova. Změnu ale musí provést sami Rusové.

Samozřejmě není možné Putina odstranit válkou ve formě vojenské invaze do Ruska, nelze riskovat použití nukleárních zbraní. Dá se ale dělat mnoho jiných, mnohem méně rizikových vojenských nebo hybridních operací. Zároveň je třeba mít ale i plán pro Rusko a najít si dostatečně silné spojence i mezi samotnými Rusy v exilu.

Jak se bránit?
Druhá světová válka byla tak otřesnou zkušeností pro evropský kontinent, že se všechny země všemožně snažily, aby k podobné situaci nikdy nedošlo. Evropa má silnou armádu, ale bojí se ji použít, a tak se vše řeší sankcemi a podporou Ukrajiny, která je navíc též opatrná a postupná. Brzy to bude 4 roky, co jsem sepsal tento článek a od té doby se nic moc nezměnilo. Ukrajina si vede dobře, ale je na to sama. Od té doby se pouze zjistilo, že spousta věcí, které měly spustit nukleární válku, se stala a nukleární válka stále nikde.

Vojenské akce
Evropa se musí rozhodnout, v současném kurzu, opuštěná USA, ji čeká pouze prohra a rozklad a žádné šance ani objem peněz s tím nic nesvedou. Jediné, co to může odvrátit, je vojenská akce. No a teď čekám komentáře typu „tak si jdi bojovat, když chceš válku“. K tomu bych jen řekl, že jsme země s profesionální armádou. V armádě slouží lidé, kteří dobrovolně uzavírají kontrakt na službu vlasti. Očekává se, že armáda se může účastnit boje a v boji může dotyčný padnout. Bylo by docela hloupé tu držet a vyvíjet armádu, aby pak, když je skutečně potřeba, neudělala nic.

Samotná vojenská akce nemusí nutně znamenat velké počty obětí. Jsou věci, co může evropská armáda udělat, aby oběti minimalizovala. Nemusí se tedy automaticky jednat o bojové nasazení:

1. Letecká podpora
   Evropa má velmi silné letectvo, zapojení letectva do války a pomoc s bombardováním týlu ruské armády by mohla ukrajinské armádě výrazně pomoci. Ztráty by přitom mohly být minimální, ruská protiletecká obrana ani letectvo nepatří k těm částem armády, které jsou v kondici. Podpora by se mohla omezit pouze na cíle v okupované části Ukrajiny.
2. Nasazení pozemní armády na klidných úsecích
   Evropa by mohla umístit pozemní jednotky k ostraze klidnějších úseků fronty, například hranice s Běloruskem. Potenciální možnost ofenzívy v těchto směrech nutí ukrajinskou armádu roztáhnout se na neskutečně dlouhou linii. Převzetí některých úseků by tak uvolnilo ukrajinské rezervy ke stabilizaci náročnějších úseků fronty. Lze očekávat, že Putin se bude snažit maximalizovat lidské oběti evropských vojsk a je možné, že by je mohl zkusit otestovat přímým bojem. Je tedy nutné, aby vojska byla akceschopná a nedopadlo to jako s modrými přilbami.
3. Evropská cizinecká legie
   Existuje i řešení, které by bylo bez rizika ztráty životů. Tedy životů občanů EU. Rusko verbuje žoldáky z celého světa a je v tom poměrně úspěšné. Proč by tedy EU, pokud chce bojovat pouze penězi, nemohla vytvořit oddíly z cizinců, kteří by uzavírali kontrakt za peníze. S evropským tréninkem, vybavením a důrazem na maximalizaci ochrany zdraví v kontrastu s ruskými sebevražednými útoky by se mohlo jednat o lukrativní práci pro cizince. Ukrajina v současné době má největší nedostatek v lidské síle a kvalitní posily cizinecké legie evropské kvality, ale bez evropských občanů, by mohly být pro Ukrajinu vítanou posilou.

Ať tak či tak, vojenská podpora by měla být jen v té míře, aby Putin i Rusko věděli, že neexistuje cesta, jak dosáhnout svých cílů vojensky, a naopak aby věděli, že vojensky mohou část dobytých území naopak ztratit.

Boj v hybridní válce
Jak už jsem psal výše, hlavní úspěchy Putina nejsou na bojišti, ale na poli hybridní války, což je tak trochu problém – Rusko má tvrdou cenzuru a pokud chce EU zůstat demokratická, nemůže nic podobného připustit.

1. Ověření uživatelé
   Úplným základem by mělo být prostě to, že osoby na sociálních sítích měly být vždy ztotožněny s reálným člověkem. V současné době už není síla ruských trollích farem tak významným faktorem, jelikož potřebné narativy jejich propagandy si tu už šíříme sami, ale stále to určitým faktorem je.
2. Zákaz rašismu
   Delegalizace strany Jednotné Rusko a ideologie rašismu, podpora a velebení Putina, by mohla částečně ulevit od nejextrémnější páté kolony na sociálních sítích, protože by se jednalo už o trestný čin, stejně jako podpora a šíření nacismu. V případě výměny vedení Jednotného Ruska může být opětovná „legalizace“ strany předmětem k vyjednávání.
3. Protiútok
   Ve svém článku „Jak funguje ruská propaganda“ jsem popisoval, jak funguje ruská propaganda a proč je tak úspěšná. Ta totiž nepotřebuje šířit nějaký ucelený celek, pouze jí stačí podpořit nějaký existující názor, který splní cíl. Cílem ruské propagandy je rozvrat společnosti a k tomu jí například stačí podporovat dříve marginální názorové skupiny, jako anti-vax, plochozemce či bojovníky proti deep state. Tyto skupiny brzy zjistí, že když se tolerují mezi sebou, jsou spolu mnohem silnější a eventuálně se mohou stát i součástí vlády, jako to pozorujeme nyní v USA. Výsledný chaos a rozvrat pak uvrhne zemi do řešení vlastních problémů a paralyzuje ji. Stejně tak by měla EU aktivně vytvářet vlastní trollí farmy a hledat způsoby a témata, která budou mít stejný efekt na ruskou společnost, aby válka přestala být hlavním tématem. Paradoxně to mohou být témata, která nemusí být vůbec protiválečná, a tak vůči ruské cenzuře legální.

1. Akce ve stylu CIA
   Ve studené válce spolu válčily rozvědky po celém světě. Výměna vlády v Sýrii ukázala, že Rusko nezvládá vést akce na dvou frontách. Měly by se podporovat separatistické síly, které budou pro Rusko nepříjemné, na dalších územích SSSR, například podpora opozice v Gruzii.

Plán pro Rusko
Asi nejhorší je absence strategie pro samotné Rusko. Naším cílem by měl být trvalý mír a pro ten potřebujeme civilizované, prosperující a spolupracující Rusko. Toho těžko dosáhneme, pokud izolujeme Rusy v Rusku a ponecháme je napospas státní propagandě.

1. Ruská exilová vláda
   Evropa by měla aktivně pracovat na založení funkční exilové ruské vlády. Podpořit obnovu nebo vznik stabilních demokratických stran Rusů žijících na území Evropy. Umožnit nějakou formu voleb Rusů žijících na území Evropy, kteří by demokraticky rozhodli o složení exilové vlády. Voleb by se pochopitelně nemohly účastnit strany porušující ústavu EU. Výsledná exilová vláda by tak měla demokratický základ a určitý mandát od Rusů samotných. Mohla by představovat alternativu k současnému hlasu Putina.
2. Přehodnocení azylové politiky
   Současná ostrá azylová politika je spíše kolektivním trestem. Jenže výsledkem jsou případy, kdy trpí a bojují o své místo v Evropě i lidé stíhaní svým režimem, kterým hrozí vězení i smrt v případě návratu. Obyčejní Rusové jsou ale stejnou obětí Putina a režimu jako obyčejní Ukrajinci. Bylo by vhodné jim to dát najevo a ukázat vlídnou tvář. Umožnit více Rusům odejít z Ruska a vidět i svět bez ruské propagandy. Jedině tak se pak budou moct v budoucnu vrátit a dát šanci na vznik lepšího státu, než Rusko historicky bylo. Běžně postačuje současná imigrační politika a pravidla jako na ostatní státy. Umožnění útěku lidem, kterým hrozí mobilizace, zase vezme lidskou sílu ruské armádě. Když bude dotyčný v Evropě, nemůže být na Ukrajině a střílet Ukrajince.
3. Podporovat výměnu Putina v rámci Jednotného Ruska
   Není nutné okamžitě požadovat změnu režimu. I větší extremisté mohou být rozumnější partneři k diskuzi než Putin samotný. Kdyby například Prigožin uspěl se svým pučem a vystřídal Putina (což ovšem tehdy nejspíš nebyl jeho plán), mohla válka už dávno skončit. Jakýkoli jiný člověk ve vedení Ruska totiž nebude na rozdíl od Putina zatížen rozhodnutím spustit válku. Může ji ukončit a hanba padne na jeho předchůdce, naopak bude vědět, že si Rusové uleví, a to posílí jeho podporu. Může pak uzavřít mírovou dohodu, kterou bude propagandisticky prezentovat jako vítězství.
4. Vyhnout se versailleské hanbě
   Je třeba si uvědomit, že nástup Putina k moci byl umožněn podobným pocitem Rusů, který měli Němci při uzavření Versailleské smlouvy. Pád SSSR a následný vývoj, včetně osamostatnění Kosova, vnímali Rusové jako svou hanbu, a tak hledali někoho, kdo vrátí Rusku jeho slávu. Je třeba mít to na mysli i při případném konci války na Ukrajině. Byť nyní to vypadá, že hanba padne na Evropu, tak i v případě, že se stane zázrak, nesmí hanba padnout na Rusko, protože jinak se pravděpodobnost opakování výrazně zvýší.

Současná situace mi tak trochu připomíná slavnou hru Járy Cimrmana – Blaník. Stejně jako blaničtí rytíři, i Evropa a její armáda sedí a čeká s vyjetím „až bude nejhůř“, a kdy je nejhůř, se nedá říct, protože když je zle, pořád může být ještě hůř. Bohužel nám tu chybí jakákoli vlivná osoba formátu Winstona Churchilla s dostatečným charismatem a odvahou.

Ilustrační obrázek je mým autorským dílem, vytvořeným pomocí umělé inteligence (nástroj OpenAI DALL·E) a nevyužívá cizí chráněná díla třetích stran.