První slunečné dny v holandském Utrechtu přišly znenadání a k velké radosti všech, které už několik měsíců vytrvalých dešťů přestávalo bavit. Ulice se zaplnily, cyklostezky ještě víc a lidé vyndali židle před dům přímo na ulici. V zahrádkách před kavárnami, které až doteď hostily jen pár návštěvníků zachumlaných v pestrobarevných dekách, je najednou problém najít volný stůl. Zdá se, že jaro už konečně zavítalo i sem.
V utrechtském Wilhelmina parku to před několika dny vypadalo podobně jako na pláži. Holanďané si přinesli deky, polštáře, sendviče a pivo a usadili se kolem jezírka obklopeného zelení a plného všemožných druhů kachen či hus, které už si na jejich společnost zvykly a vděčně hltaly kůrky sendvičového chleba. Návštěvníci parku, celí rozradostnění z prvních teplých slunečních paprsků, hned vyrazili jen v tričkách, někteří dokonce i v kraťasech.
Přestože většina Holanďanů jezdí na kole po celý rok, zdá se, že teď jich je v sedlech téměř dvakrát tolik. Zvláště o víkendech je na cyklostezkách pomalu větší provoz než na vedlejších silnicích a pokud dlouho nepadne na semaforu zelená, vypadá to na křižovatce jak před začátkem cyklistického závodu. Naštěstí už jsem svoji jízdu po dvou měsících v Utrechtu zdokonalila do té míry, že v ulicích města nazaostávám za peletonem. Odkoukala jsem také i některé zkratky místních.
Zámky, poldery a větrné mlýny
Jízda na kole ale dostává úplně jiný rozměr, když člověk vyjede z utrechteského ruchu do krajiny polderů, zámečků a větrných mlýnů. Okolí Utrechtu a vlastně celé Holandsko se může právem zdát jako ráj rekreačních cyklistů, kteří kopcům příliš neholdují. Ujet dvacet, třicet nebo čtyřicet kilometrů se najednou zdá jako nic, když největší stoupání představují prohnuté mostky přes vodní kanály. Na výlet kolem Utrechtu tak stačí klidně i kolo bez přehazovačky nebo dokonce kolečkové brusle.
Asi 15 kilometrů je od Utrechtu vzdálený například Kasteel de Haar, téměř pohádkově vypadající zámek s nádhernou zahradou. Popravdě ani nevypadá, že je to největší holandský zámek, to ale navíc není jeho jediná zajímavost. Ruiny původní stavby ze 14. století totiž nechal v roce 1890 v opravdu grandiózním stylu přestavět do původní podoby baron Etienne van Zuylen za pomoci financí své manželky Hélene de Rothschild. Výsledkem je mix architektonických tradic ale také tekoucí voda a elektřina. Při přechodu z goticky laděných místností do ložnice vyzdobené v klasicistním stylu Ludvíka XIV. si návštěvník navíc připadá, jako by najednou přeskočil pár století. Poměrně běžná změna to už ale musí být pro současné majitele, kteří sem pravidelně jezdí strávit jeden měsíc v roce.
Na plánování výletu na kole je nejlepší to, že se člověk může vydat prakticky kamkoli, protože cyklostezky jsou úplně všude. Některé kolem silnic, jiné se vinou samostatně přes poldery a kolem vodních kanálů a pro Holandsko tak symbolických větrných mlýnů. Některé z nich ještě stále fungují a vytvářejí atmosféru starých časů. Je to možná jen tak trochu zvláštní pocit jezdit po cestě z obou stran obklopené vodou všudypřítomných kanálů. Vyhýbání se protijedoucím cyklistům najednou vyžaduje více pozornosti. Voda v kanálech je sice pořád teplješí než moře, ale koupel by určitě i tak nebyla moc příjemná.
V ohradách kolem cest se běžně pasou koně nebo ovce s malými jehňaty. Překvapivým zážitkem pro mě ale bylo setkání se stádem asi deseti hnědých poníků, kteří cupitali kolem cesty a spásali trávu, která jim sahala téměř po břicho. Do toho labutě, volavky a kačky všude kolem vody. Jen pár šlápnutí do pedálů a člověk si najednou připadá jak na venkově.
Takže pokud bych měla volit mezi parkem, kavárnou anebo cyklostezkou, vybrala bych si pravděpodobně tu poslední možnost. Pravdou ale zůstává, že nejlepší je asi kombinace všech tří, po výletě na kole usednout v kavárně a druhý den nechat nohám odpočinout třeba na pikniku v parku.
