Jen v Bělehradě roztál poslední sníh, rozhodli jsme se s přítelem pro cestu k moři, abychom se odměnili za dlouhých pět měsíců zimy. A tak jsme se ocitli na začátku dubna na prázdných plážích, v tichých uličkách historických měst a v neuvěřitelně klidné a lenivé atmosféře Černé Hory.
Samotná cesta z Bělehradu do hlavního města Černé Hory trvala deset hodin a výborně nás připravila na to, co je možné očekávat od následujících dní. Ještě před zapnutím motoru staršího německého autobusu vyvstal problém s místenkami. V Srbsku se prodávají jízdenky přímo s číslem sedadla, Srbové jej ale zpravidla ignorují a sedají si podle svých aktuálních preferencí. V našem autobusu cestovala čtyřčlenná skupina, která si zakoupila lístky dohromady, jejich místa už ale byla obsazená. Nejbojovnější z nich, tmavovlasá slečna v kabátu, sice přesvědčila starší pár, aby se přesunul o jednu sedačku dozadu, nikdo jiný se ale přesunout nechtěl. Debatu mezi cestujícími, která postupně vzrůstala na intenzitě, pak ukončil až řidič. „Máte dva a dva lístky, tak si dva sedněte tady a dva další tam,“ řekl rázně a ukázal na druhou stranu autobusu. Místenky nemístenky. Bojovná slečna rezignovala a posadila se na místo určené řidičem.
Asi o půl druhé v noci (vyjížděli jsme v deset večer) jsme měli první nucenou přestávku, kdy řidič rozsvítil všechna světla a oznámil, že odjíždíme za půl hodinu, ze které se stalo zhruba 40 minut. Venku ležel sníh a já si připadala spíš jak na zájezdu do Alp než na cestě k Jaderskému moři. Srbové využili situace a hned při prvním vdechu čerstvého vzduchu začali zapalovat cigarety. Řidič, který kouřil za jízdy z otevřeného okénka, zapadl do motorestu, kam se postupně vydali i všichni zmrzlí kuřáci. Kouřit se totiž dá i vevnitř v teple.
Mezi třetí a čtvrtou ráno nás čekaly hranice. Srbská vypadala jako několik ‚unimo buněk‘ naskládaných na sebe, černohorská byla modernější a očividně nově vybudovaná. Oba celníky zřejmě překvapily naše pasy (český a slovenský) v záplavě srbských průkazů totožnosti, což se projevilo zdviženým obočím či zkoumavým pohledem. Černohorského asi o něco více, protože nám dal razítko na stránku, kde je uvedený pouze dosažený akademický titul držitele pasu. Během druhé přestávky jsme jako nekuřáci vyčkávali v autobuse asi 15 kilometrů před naší zastávkou, protože řidič cestu zvládl příliš rychle a ušetřený čas asi nechtěl trávit na nádraží.
Prázdné pláže a plné kavárny
Odměnou za probděnou cestu a za den strávený kvůli pracovním setkáním v černohorském novém hlavním městě Podgorica, které příliš mnoho nenabízí, nám byly prázdné pláže a odzbrojující pohoda místních kaváren, které byly plné v kteroukoli denní dobu. Bylo to na hlavní promenádě města Cetinje, kdysi hlavního města Černohorského království, kde jsem začala přemýšlet o tom, kdo v této zemi vlastně pracuje. Kolem jedné hodiny odpoledne byly zahrádky místních pohostinství naprosto zaplněné lidmi všech věkových kategorií usrkujících kávu a vesele diskutujících o všem možném. Kavárny byly plné i v jiných městech a v jiných denních dobách a já měla pocit, že v této zemi jsou na dovolené i místní.
Neskutečnou pohodu nikam nespěchajících Černohorců doplňovaly prázdné pláže, na které ještě nevkročily nohy letošních turistů s lehátky a slunečníky. Tu a tam se sice povalovaly odpadky, které vyvrhlo moře a které ještě nikdo neměl čas nebo důvod odklidit a mezi nimi se potulovaly místní hrdé kočky, ale to jsme Černé Hoře prominuli. Moře bylo ještě studené a na pláž tak kromě nás téměř nikdo nezavítal. Podobně to vypadalo i mimo pláže. Za hradbami Starého Baru, města, které bylo zničeno Turky a nikdy znovu neobydleno, jsme byli dvě hodiny úplně sami. Pro paní prodávající vstupenky jsme tak byli jedinečnou možností, jak si s někým popovídat. Odsunula šálek s kávou, nabídla nám navíc mapku města a vyslala šedovlasého pána, aby pro nás otevřel kostelík, který by jinak zůstal během dne zavřený. V olivových sadech kolem města si hrály pouze místní děti, které na nás už zdaleka pokřikovaly. V úzkých uličkách historického města Kotoru jsme se setkali jen s hrstkou cestovatelů a na hradbách kolem Budvy jsme potkali pouze rybáře a holuby.
V přímořských letoviscích se nás na poloprázdných ulicích snažily nalákat nápisy v ruštině, které jsme se s počátečním přesvědčením, že se jedná o srbskou cyrilici, snažili přeložit s naší částečnou znalostí srbštiny. Brzy jsme ale pochopili, že tyto nápisy jsou určené nikoli Srbům, ale ruským turistům. Kromě výletů po pobřeží nabízely ve velké většině prodej nemovitostí, o které tu mají Rusové zřejmě zájem. „Spasiba i Vám,“ zaslechli jsme říkat prodavačku v potravinách, která vydávala poslední drobné na 200 eurovou bankovku, kterou jí podávala na krátko ostříhaná paní v mikině ve frontě před námi. Ruské nápisy tu zřejmě nejsou zbytečně.
Jízdenky, prosím, bonbon, prosím
Během našeho pobytu v Černé Hoře jsme se přesvědčili, že cestovat tu není vůbec náročné – kam nejede vlak, tam určitě jezdí nějaký autobus. A zvlášť po pobřeží. Většina malých dopravců má jeden autobus nebo i mikrobus, kterým objíždí předem určené destinace. Lístky je možné zakoupit buď na nádraží, nebo přímo v autobusu v místech, kde nádraží není. To samozřejmě dělá zmatek v místenkách, ale to nikomu nevadí. V autobusu je kromě řidiče také výběrčí/kontrolor jízdenek, který zabezpečuje vše ostatní kromě řízení. Třeba i přesvědčování cestujících, že jejich linka je ta nejlepší - jeden nám dokonce během kontroly rozdával ovocné bonbony ze sáčku.
Po týdnu cestování jsme tak byli na cestu zpět velmi dobře připraveni. A nemohlo nás rozhodit ani to, že náš autobus odjížděl o dvacet minut dřív, než uváděla naše dopředu zakoupená jízdenka.
