Servírky, číšníci a ostatní zaměstnanci restaurace, všichni v modrých košilích a černých kalhotech, upínají oči na hlavního manažera Tierryho. "Jste tady všichni úplně retardovaní?" pokládá Francouz zvýšeným hlasem jízlivou řečnickou otázku a mává přitom teatrálně rukama. "To se to v této restauraci nějak koncentruje, nebo co?" pokračuje a vstává ze židle. I tak může vypadat jeden z každodenních mítinků ve francouzské restauraci Avenue v americkém Long Branch, kde tohle léto pracuji.
Tierry je hlavní manažer restaurace, pod sebou má všechny ostatní manažery a připadá si proto velmi důležitý. V restauraci sice není každý den, ale když přijde, šíří se poplašná zpráva mezi zaměstnanci z jednoho rohu do druhého nevídanou rychlostí. "Pozor, přišel Tierry," pošeptala mi včera Ukrajinka Paulina, která zrovna stála vedle mě. Pravý význam této věty znají všichni zaměstnanci Avenue. To zas bude den, pomyslím si.
Mítinky, které jsou v restauraci každodenní realitou, si Tierry užívá. Nejdřív nechá manažera dne, aby všechny svolal a mítink začal. Mezitím, co všechny modré košile sedí v rohu restaurace a naslouchají, přijde Tierry a postaví se na místo, kde ho mohou všichni vidět. Na sobě stylovou košili, úzké nohavice, naleštěné boty, na ruce drahé hodinky. Licousy, strniště àla nedbalá elegance a všudypřítomný pichlavý pohled. Po pár minutách manažerovi dne skočí do řeči a začne problém rozvíjet po svém. Jeho francouzský přízvuk se velice zajímavým způsobem doplňuje se záplavou sprostých slov a dotváří tak naprosto autentický projev doprovázený gesty i jinými pohybovými prvky.
Z každého Tierryho slova je slyšet pohrdání jeho vlastními zaměstnanci. A také jeho nadřazenost. A moc. "Nebudu tolerovat žádné nehody! Nehody se dají eliminovat, pokud budete dávat při práci pozor," vysvětluje Tierry svoji pohrůžku, že za rozbitou skleničku hříšníka vyhodí na minutu.
Stokrát naleštěné skleničky a další absurdní pravidla
Nejdůlěžitější pravidlo v restauraci zní: "Nikdy nesmíš být viděn manažerem (a už vůbec ne hlavním manažerem!), že nic neděláš nebo na něco čekáš." To, co na první pohled vypadá velice logicky, ale nabývá svoji absurditu v situacích, kdy je všechno potřebné uděláno a personál restaurace početně převyšuje dopřávající si hosty.
Protože je nemyslitelné stát a čekat, až přijde víc hostů a bude víc práce, musí si zaměstnanci práci najít sami. Zametají neviditelná smítka pod stoly, skládají ubrousky, které už se nevejdou do zásuvek nebo znovu a znovu leští skleničky, které už někdo leštil před nimi. "Tohle už je hotové, před chvilkou jsem to dodělala," říkám Chorvatce Kristině, která právě přišla a začala z poličky sundávat sklenky na bílé víno. "Já vím," zní její rezignovaná odpověď. Usměje se na mě a dál se věnuje skleničkám. Bulharka vedle ní leští nože. Sahám po talířích.
Přitom než se nádobí dostane do restaurace, musí jej někdo vyleštit v kuchyni. Nejdřív jsem si myslela, že je to divadlo pro hosty restaurace. Aby měli pocit, kolik lidí se stará o jejich luxusní oběd či večeři. Později jsem přišla na to, že je to spíše soukromé představení pro Tierryho. A že se po mě v práci chce, abych předstírala, že doopravdy pracuji a znovu dělala již udělané.
Slunečnice, čelem ke vchodu!
Během prvních dvou týdnů práce v restauraci jsem zjistila nejdůležitější věci, bez kterých bych se další týdny neobešla. Kromě předstírání práce v době mezi obědem a večeří, kdy do restaurace moc lidí nepřijde, například to, že solničky na stolech musí bát v zákrytu, že slunečnice v malých vázičkách musí mít květ otočený vždy směrem k hostesce, která čeká na hosty hned u dveří, nebo že pokud nenajdu solničku, která patří dovnitř a nahradím ji jiným typem, který je na terase, manažer na mě bude řvát.
Je důležité rychle zjistit, že je v kuchyni nachystaný oběd pro personál, jinak na mě nemusí zbýt ani sousto. Kuchyní musím procházet opatrně, jinak moje čistá košile může být během sekundy úplně mokrá nebo v horším případě špinavá, což může znamenat konec pracovního dne hned po příchodu. Pokud mi na zem spadne nůž, manažer mě může poslat okamžitě domů a hlavní manažer i vyhodit. Pokud stojím, nesmím se o nic opřít. Nesmím si sednout.
"Víte, co je cílem vaší práce?" ptá se Tierry na dalším mítinku a jeho pohled dopadne na jednoho z číšníků. "Spokojenost zákazníka?" zkouší to Mike. Tierry se jen ušklíbne. "Prodávat!" zvolá procítěně. "Důležité je, kolik toho prodáte. Když jsem tuhle práci dělal já, bavili jsme se s kolegy jen o tom, kolik toho dnes kdo prodal, ptali jsme se navzájem, jak kdo prodává to nebo ono, všechno bylo jenom o prodeji, o ničem jiném," popisuje detailně Francouz. Jeho schopností podle něj žádný z jím zaměstnaných retardovaných číšníků nedosahuje. Možná je to ale dobře. Musel by to být hodně smutný život.
