- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
Bylo mi 20 a dědu ten chlap, co mu furt schovával věci, přepadl s nebývalou silou. Nejdříve to bylo roztomilé, nebyl úplně mimo a byl velmi zábavný. Jenže se to kvapem zhoršovalo a skončil na uzavřeném oddělení LDN-ky. Dokázal odtamtud utéct, bylo mínus 10, a děda v pantoflích a ve sněhu došel na náměstí (cca 1 km) a vlezl do prvního autobusu, že jede "domů". No peklo. Pak už ho museli přivazovat na invalidní vozík. Hrozná vzpomínka: byli jsme tam s babičkou na návštěvě, a dědovi se najednou rozsvítilo a otočil se na babičku a hrozně smutným hlasem řekl:"Květo, tak ty už mě necháváš přivazovat? Co jsem ti tak strašného provedl?" No neustáli jsme to ani jeden z nás. Asi za půl roku děda zemřel, a věřte mi, bylo to vysvobození pro všechny. Babička ho přežila o deset let.
Musela jsem to rozhodnutí udělat před 10 lety taky. Vím, že jsem se rozhodla správně, ale do dneška o tom přemýšlím a "dělám to rozhodnutí v duchu znova a znova" , jen proto abych se ujistila, že bylo správné. A bylo.
Peklo existuje jen v životě.
Po životě zůstane jen duše.Bez viny.
Babička zemřela, když mi byly čtyři. S Němcem jsme trávili jen pár posledních měsíců (rok, dva? Nevím, nedokázala jsem to tenkrát odhadnout.) ale pamatuji si, jak strašlivé to bylo. Jak babička odcházela "do práce", hledala (svou) maminku nebo dávno dospělé a jinde žijící syny... Pamatuji si toho víc, i takové věci, o kterých by se psalo hodně těžko. Moje maminka to "zvládla" do konce... a právě proto vás chápu. Dokonce věřím, že to tak může být lepší pro všechny.