Věříte svému psychiatrovi?

Mnoho lidí svým psychiatrům téměř bezvýhradně důvěřuje — ne proto, že by byli naivní, ale protože věří, že lékař jako odborník má povinnost své pacienty pravdivě seznámit se všemi aspekty poskytované léčby.

Kdo by také zpochybňoval závěry člověka, který má za sebou tolik let studia v oboru? Ani já nechci říct: „Nevěřte psychiatrům.“ Chci jen říct, že mě zkušenost vede k určité obezřetnosti, pokud jde o bezmeznou důvěru k psychiatrům.

Psychiatrie vs. jiné oblasti medicíny

„Psychiatrické léky mají často velmi nepříjemné vedlejší účinky.“
V jiných oblastech medicíny je to pravděpodobně jiné, protože stojí na pevnějších základech. Pokud je nutné přesvědčovat pacienty k léčbě, mají dostatek pravdivých, případně těžko zpochybnitelných argumentů, takže si nemusí tolik vymýšlet. Psychiatrické léky však disponují takovým množstvím vedlejších účinků, že pacienti je často užívat nechtějí. Naproti tomu psychiatři vnímají jako svoji povinnost přesvědčit je k léčbě a pro dosažení cíle se jim často zdá přijatelná i „malá“ lež nebo manipulace.

Příběh z praxe

„Antipsychotikum bez vedlejších účinků?“
Před pár dny mě jeden člověk povídal, že mu doktor předepsal nové antipsychotikum, které je bez vedlejších účinků. To je jako kdyby onkolog někomu tvrdil, že po chemoterapii nebude pociťovat žádné důsledky. Předpokládal jsem však, že se bude jednat alespoň o nějaké mírnější antipsychotikum s menším množstvím vedlejších účinků, než je běžné. Dle příbalového letáku jsem však naopak dlouho neviděl medikaci s tak velkým výčtem nežádoucích projevů. V tomto případě se tedy jednalo o čistou a zcela vědomou lež.

Systémová manipulace

„Pacienti jsou přesvědčování, že nemohou být propuštěni z hospitalizace, dokud nebudou mít ambultantního specialistu.“
Běžně se však na psychiatrii manipuluje s pravdou ve velkém, kdy je v podstatě systémově pacientům v nemocnicích sdělováno, že nemohou být propuštění z hospitalizace, dokud si nenaleznou ambulantního specialistu. Žádný takový zákon ani nařízení však neexistuje. Naopak existuje zákon, který lékařům ukládá poskytovat pacientům pravdivé informace, ale chápu, že nemá smysl operovat zákonem tam, kde neplatí. Rovněž rozumím tomu, že to jistě dělají pro dobro svých pacientů. Což se také dá pochopit, když z nedávného průzkumu mezi doktory vyšlo najevo, že informace čerpají zejména z reklamních prospektů farmakologických firem.

Dlouhodobé užívání psychofarmak

„Ne každý pacient skutečně potřebuje dlouhodobou medikaci.“
Logicky potom věří tomu, že nejlepší pro všechny jejich pacienty bude dlouhodobé užívání psychofarmak. To mě zejména u mladých lidí bolí nejvíc. I kdybych se držel toho, v co věří sama psychiatrie, tedy že i u nejtěžších diagnóz existují tři druhy průběhu onemocnění, takzvané třetinové pravidlo, pak víme, že jedna třetina těchto lidí už nikdy v životě epizodu neprožije. To znamená, že vůbec nepotřebuje dlouhodobě užívat psychofarmaka ani se smiřovat s tím, že jsou doživotně nemocní.

„Dlouhodobá medikace může kvalitu života také zhoršovat.“
Lidé, kteří prožili těžkou psychickou krizi nebo psychotickou ataku, jsou často automaticky léčeni, jako by patřili do té třetiny nevyléčitelně nemocných. Pokud tomu uvěří, stává se to realitou. Jestliže pak po zbytek života užívají medikaci, nikdy nezjistí, zda náhodou nepatřili do tzv. „šťastné“ třetiny. Vidím spoustu mladých lidí, kteří by spíše potřebovali psychoterapii nebo rodinnou terapii. Místo toho jsou sváděni k užívání psychofarmak, která jim brání žít normální život a přinášejí vážné vedlejší účinky, například cukrovku, deprese či řadu dalších komplikací.

Podpora alternativní péče

„Psychoterapie a rodinná terapie jsou často finančně nedostupné.“
A to není moje domněnka – existují studie, například Lexe Wunderinka nebo Chicago Follow-Up study, které jasně dokazují, že čím méně antipsychotik, případně žádná, tím lépe se lidem dlouhodobě vede. Jenže my nemáme dostupnou psychoterapii ani rodinnou terapii, protože veškeré peníze a pozornost směřujeme do psychiatrie, a přitom ignorujeme fakt, že velká část lidí tam vůbec nepatří.

Kdo opravdu patří do psychiatrie?

„Chronická diagnóza v psychiatrii je u každého třetího chybná.“
Jistě jsou i takový, kteří z psychiatrie těží, to nezpochybňuji. Zpochybňuji jen to, že tam patří každý, kdo dostane psychiatrickou diagnózu. Není nutné se hned smířit s tím, že jste chronicky duševně nemocný pacient, ačkoli Vám to v dobré víře našeptává Váš doktor. V mnoha případech je tomu přesně naopak. Většina příznaků, které pociťují lidé po hospitalizaci, jako je emoční oploštělost, deprese, zhoršení paměti nebo schopnosti přemýšlet, není způsobena nemocí, ale léky. To se dá vyčíst například z příbalového letáku, který psychiatři většinou doporučují svým pacientům nečíst, ačkoli by jej s ním měli podle zákona o zdravotních službách sami seznámit.
Každý psychiatr má velkou moc a sílu pomáhat lidem, ale stejně tak má obrovskou moc jim škodit – zakazovat činnosti, předepisovat příliš mnoho medikace, nebo ji předepisovat tam, kde vůbec není potřeba. Případně brát lidem naději, že se mohou uzdravit. Vždyť o třetinovém pravidlu snad musel slyšet každý psychiatr, tak proč všem pacientům berou naději na uzdravení? Ke všem přistupují jako k chronicky nemocným jen z toho důvodu, že nedokážou rozlišit, kteří jsou ti „šťastní“. To je však z mého pohledu neopravňuje k tomu, dělat ze všech ty „nešťastné“.